LiTerra

Zrnko písku
upadá do trávy,
proč jen na světě
děje se bezpráví,
a proč spravedlnost
zdá se být jen slovem,
mám toho dost,
loučím se, sbohem.

Z písku v trávě
postavím si vlastní svět,
použít fantazii
a nevracet se zpět.
Věčný život
pod nadvládou Venuše,
žádná slova
a prázdné věty bez duše.

Tam se zamknu
v tom snovém světě,
nač je realita,
když štěstí odkvete,
když synonyma jsou
den a slzy,
už nikdo se nedozví,
co všechno mě mrzí.

Jak snadný je život
v pískovém paláci,
ale i tady
štěstí se vytrácí,
zrnka písku,
jež byla mi zdí,
padají do trávy.
Minuty poslední.

Nakonec zbyde jen
hromádka písku,
kam zmizel sen,
jenž byl mi nablízku...
To příliv a odliv
můj svět si vzal,
jenom tři zrníčka
v dlani mi zanechal.

Z nich si vybuduji
svůj svět znova,
nechci už poslouchat
ta planá slova,
Venušin svět lásky,
Venušin svět štěstí,
svět spravedlnosti,
svět bez bolesti...

Ten pískový hrad
už spadnout nenechám,
je tak lákavé
podlehnout hrám,
uvnitř v mé hlavě...

A potom zase zůstanou
jen tři malá zrníčka,
zmateně rozházená v trávě...