Obdivuji lidi s fantazií. Jedním ze zřejmých důvodů je to,

že ji sám pravděpodobně nemám. I když se význam fantazie někdy zaměňuje za pojem smysl a fantazie i spojuje s významem hlouposti. V tom případě bych ji asi měl, protože podle mé manželky a i pár blízkých přátel, mám smysl pro každou blbost a na nic jiného nemyslím.
Ale to bych zase odbíhal. Prostě a na příklad, i když celkem rád čtu příběhy z daleké budoucnosti, počítaje v tom už i knížky pana Werna a Výlety pana Broučka, o řadě současných autorů nemluvě, sám bych asi nic podobného stvořit nedokázal. Možná, že je to ale i proto, že sám sebe bych si raději představil v kočáru s cylindrem na hlavě, než jako člena komunity v jednotném oblečení obsluhovaného automatem na dálkové ovládání.
Ale to sem také tak úplně nepatří. Chtěl jsem se spíš trochu zamyslet nad tou fantazií dneška v tvorbě básnické. Tu hlavně obdivuji. Částečně mě k tomu přivedla i tak zvaná povinná četba. Tím nemyslím těch socialistických básníků co pěli o očích topičových, nebo mládí soudruha Stalina, ale ty, kteří nějakým nedopatřením v té povinné zůstali. Na příklad pan Čapek. V jeho povídce Básník je totiž nádherná ukázka fantazie moderního básníka popisující dopravní nehodu. Kdo nečetl, vřele doporučuji. V ní totiž je ta nehoda popsána jen vjemem, který na něj zanechala. A to včetně čísla a barvy automobilu, který nehodu způsobil.
"Pojedem, na konec světa, nebo do Singapuru a
labutí šíje, prsa, bubny a činely" byly jasným momentálním prožitkem básníka hnědé barvy vozu a čísla 235. Že to někomu není jasné, je až nepochopitelné.
Nevím, zda tato, nebo podobné básně měli tenkrát
zasloužený ohlas, ale podle některých současných následovníků a i kritiků, dnes by ten ohlas měly.
Jen namátkou vybraných pár podobných metafor z webových stránek, takových, které jsou snad pro většinu čtenářů nejen pochopitelné ale i velice ceněné.
Třeba taková "hudba hnaná před kozí stádo ", nebo "polykání motýlů při setkání s milým falešným kamarádkám", jsou toho důkazem, více než zřejmým.
O tom, že by ještě dnes měl někdo valný úspěch s něčím docela i rýmovaným a jednoduchým, jako je ta říkanka Jedna dvě, Honza jde se nedá vůbec pomyslet.
A je to , někdy si myslím, trochu škoda. Ony takovéhle říkanky se, věřte nebo ne, asi i četly. Snad proto také, že se pekly ještě i ty vdolky a děti hned věděly o co jde. A jak se pane k tomu malovaly obrázky. I když věřím, že takový obrázek té muziky hnané přes kozí stádo by pan Aleš určitě svedl také. Ale asi by se to zas nelíbilo autorovi .
Nakonec, co by také takový slabikář dal dnešnímu prvňákovi, který se po pár kliknutí dostane do raketové střelnice za účelem zničení té civilizace
z létajících talířů.
A vdolky, kdo by se s nimi dneska pekl...