MRKEV ČEKÁ ZA DVEŘMI
Karolíně Dobrovské za noční rozhovor

Bylo ticho, cizí, z jiného pokoje. Venku sídliště. Vedle něj z pod košilky vyčuhující pomuchlaná pokožka zadku. Pod zadkem bílé kalhotky. Chvilku ležel, oči ho bolely, cizím tělem lehce rozdrcená ruka taky, v hlavě mu to tiše těkalo, kdy půjde domů, co bude dělat, čí je to chyba, je to tvoje chyba, kdybys

Pak seděl ve dvěstětřináctce, venku bylo teplo živo, stromy domy lidé se posouvali rychle a vedli hlučné rozhovory, protože byla sobota hezky poledne. Pak seděl doma a pak ležel, opět přemýšlel. Přemýšlel, co na to nahý zadek v košilce, jestli ho bude chtít vidět. Pro první zadek by to znamenalo, že je volný, že už si můžeš dělat, co chceš.

Večer se probudil, v tramvaji četl nějakou knížku, něco zařídil, nejdeš na jedno? Tak šel, pak se vrátil domů, pod okny prodrnčel autobus, něco dělal, podíval se na seriál, neví, teď jde spát.

Cvakl vypínačem a objal peřinu. Z pokoje se staly obrysy. Bůhví co přes noc dělají. Nebo jsou tak trpělivé?

Nemilován, nemilován. Proto to udělal. Kdybys mi častěji

Obrysy jsou pořád na svém místě. A to správné ticho, to tady-ticho. Stůl, možná skříň, se pokrčenou nohou opřel o stěnu a ruce strčil do kapes. Další obrys tiše kouká do země. Třetí kamsi zamyšleně upírá modře svítící diodkové oko. Čtvrtý se pohnul.

Opravdu. Kutálí se po parketách k nohám postele, ve které jsme Ne tak, jako já dneska jinde, ale tady, spolu, ale pak jsi A navíc mě nemiluješ.

Další obrys čvachtl. A voní. Je to vafle, se šlehačkou.

Obrys u postele je rajče.

V posteli začíná být teplo a zpod peřiny vykukuje krajka. Je to červená, sametová krajka a on odhrnuje přikrývku a rozpačitým tichem ho přivítá chleba obložený ve smaženém vejci, s nastrouhanou jarní cibulkou, s dvěma plátky oroseného salátu a s krajkami kečupu na ladných bocích. U nohou vyčkává mistička čerstvého salátu a ve skříni hoří nervózní těstoviny s omáčkou a pečlivě nastrouhaným sýrem, čekají na ten správný okamžik a těsně za nimi vykukuje desert a svoje tajemství sdílí jen s tmou skříně. Takhle tu všichni leží. Dýchají, tiše koukají. Mrkev čeká za dveřmi, tuší, že ji nemá rád. Papirka trpělivě vyčkává, třeba na ni dnes bude mít náladu.

Ráno koupil vnitrostátní jízdenku, v poledne tam byl a ona nebyla doma. Nepřemýšlel, kterému zrovna dává lásku místo jemu. Nejspíš věděl, že žádnému.

Když přišla, udělala mu jídlo.

Umyl nádobí.