UPOMÍNKOVÉ PŘEDMĚTY

My dva

Dva hrnky na kafe. Hnědý a béžový.
Oběd v zahradní restauraci. Procházka
fotka na stěnu v obýváku (mezi okna s červenými závěsy)
Natoč se takhle Usměj se Nehrb se      Miláčku
A kdo si tu fotku vezme jestli

A Köhn

Pařížskou ulicí k židovské čtvrti.         Je tak hezky

S věkem svět mělčí, hubne.
Všechna Ano všechna Ne
vyšumí v našedlý opar okolo hlavy
v rukou upocená nejistota, usmívá se, teple švitoří     Teď doleva
Doprava Kam

Unaveni sluncem

Vchod do našeho domu.
        S verandou jak z ruského románu, viděls „Unaveni sluncem“?
Sluncem unaven
        S taškami plnými dárků do nového bytu
        hrníčky obrazy alba věci
připravené sát vzpomínky
znovu je vyplivovat při nudných večerech
samoty..

Taška

Předsíň, klapot, odložená taška
zuté boty, uvítací tanec
s obývákem         Tu dózu tady nebo sem
Předsíň, odložená taška na věšáku (s kostkovaným vzorem)
je babička: ta ano a ta ne
co stála pevně jako suchý hezký klas
na prahu pole
před bouřkou.

Dřevo

Za oknem pole, máznuté nebe, v knihovně
Knap, Toman, Hora, u domu naskládané dřevo.
Babička. Nákupy na vesnici.
Soboty ráno. Babička, děda     dva pevné body
vaření práce smích, u domu hradby dřeva
dvě polínka, klacík
je loď. Je věc.
Pravá.

Únik

Pořád tančíš pokojem. V předsíni
zachrastím klíči, dva rychlé kroky, vrz dveří
přes dvorek, alejí,     předměstím         přes pole             přes kopce
okénko stažené, odvětrávám
šedou blánu mozku
zaostřuji     utíkající
stromy v krajině...

Hon

Měkký dupot chodidel po nových parketách
odpolední slunce ve vlasech
hřbet se pne
v čekání na dotek
ruce v bok, hlava na stranu, slunce na skráních,
zkoumavý úsměv ve tváři  Vím co teď chci
Jistotu.

                    Zaražený pohled z okna:
                    Šťastný smích ženské s kočárkem
                    zakopl u poslední lavičky
                    když společně běželi
                    dohnat milovaného muže.

Svět mělčí

              Tichý prostý zvuk
              nezahuštěný nepravými plyny
              jen stromy, ptáci, ves. Je slyšet nebe nahoře
              jak po něm šustí mraky.
              Babi, dědo. Náves přes pole dům č. 3.

Zlámané trámy čnějící jak žebra. Zbořená zeď s oknem kuchyně.

Svět mělčí
v břečce otázek
smutně odmávnutých rukou.

Naše fotografie

Ubíhající stromy, kopce, vsi
kupé zalité oranžovým pudinkem světla
za normálních okolností
krásná podívaná     Už Praha
(hl. n.), centrum,     doprava     alejí
dvorkem, předsíňí     Kabela je pryč...
v obýváku prach, suť, trámy
zima venku     Na zbořené stěně
naše fotografie

Antonioni

Teď přijde
melancholická písnička na konec. Titulky
chlapce s nejistotou nikdo nepochopí
rozdají se hrnky, fotky ostatní
upomínkové předměty
všechno mezi námi dvěma
zkornatí do lživého tvaru (vždycky jsem tě měl rád)
obalíme se hudbou, romány, filmy, končícím létem
a konečně nás ukonejší
objetí sebepravdy.

duben 2007