Byla jedna slepička,
říkali jí Janička
jednou vám ji takhle vzali
tlustou mašlí ovázali
do krabice poskládali
jedný holce věnovali

Holka ta však nemá pro ni
vůbec žádný pochopení
s koštětem ji honí v bytě
Janička však pěkně hbitě
utíká a uskakuje
rychle pryč z té dračí sluje

A tak zpátky do krabice
putovala ta slepice
do auta ji naložili
od domova mnoho mílí
odvezli ji do neznáma
kde zůstala chudák sama

Zrnka zobá, tiše kvoká
k silnici furt smutně kouká
S každým autem naděj slábne
víc jak týden nezastaví žádné
a když potom jedno přece,
tak jen pošťák dopis nese

Jak však týdny míjely, rychle běžel čas
smutek a stesk překonává najednou se snáz
slzičku už neuroní
žížaly teď vesele si po dvorečku honí
ptáci zpívaj, slunce svítí
našla znovu smysl žití

Jednou takhle brzy k ránu
prohrabala vymlácenou slámu
starý zrní objevila
a že zrovna hladná byla
aniž by ho prozkoumala
do jídla se rychle dala

Žaludek však záhy praví
že ten gáblík sotva stráví
neuteklo mnoho vody
na Janičku přišly mdloby
naposledy rozhlídla se kolem
a už leží pod pracovním stolem

Z posledního nožkou hrábne
hlavička jí na zem spadne
rudá kola před očima
a pak už jen černá hlína
žádnej hrob a žádný slzy
nanejvýš tak pár potkanů drzých
bude mít dnes po snídani
asi trochu řídký sraní...