LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #23496
Autor:	Cimrboy
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	10.02.2006 11:05
Počet návštěv:	1098
Počet názorů:	7
Hodnocení:	9
Patří do sbírky:	Pocty
Patří do archívu:	<Soukromý> Diotima: Bodrý storky

Den jako stvořený pro procházku v žitě (parodie, nebo spíš pocta J.D. Salingerovi)

     Když jsem se probudil a zjistil, že jsem pořád v tom hotelovym pokoji, tak se mi udělalo špatně. Teda ne že by to byl ošklivej pokoj, ale prostě ta představa, co asi bude táta dělat až mu řeknu, že mě zas vylili ze školy, byla docela depresívní. Úplně jsem si představil, jak mě ohne přes koleno a dá mi minimálně deset miliard ran páskem a tak. On mě vlastně ani nijak moc nemlátil, ale jsou prostě věci, který ho dokážou naštvat. Pak mě napadlo, že bych se vlastně ani domů vracet nemusel. Prostě bych zdrhnul někam na farmu do lesů, našel si tam nějakou domorodkyni a měli bychom spolu minimálně čtyřicet tisíc dětí. A nikomu bych nedovolil, aby za mnou jezdil. Jenom Phoebulka by mě semo tamo mohla navštívit, jelikož by mi asi bez ní bylo smutno. Znáte vy vůbec Phoebulku? Ona je sice desetiletý mrně, ale je úplně úžasná! Já jen jako že je hodně chytrá a tak. Nosí takový úžasný růžový šatičky a taky má ráda kloboučky! A pod těma šatičkama nosí takový úžasný červený kalhotky. Hodněkrát jsem si říkal, že bych si s ní něco začal, ale pak jsem si řekl, že to bych nebyl než úchylák a já úchyláky teda fakt nemám rád, jestli teda chcete co vědět. Ale Phoebulka je teda vážně úžasná! Víte, mě by ani nenapadlo Phoebulku nějak zneužívat, ale přece jenom už bych chtěl... však vy víte co. Já jsem totiž pořád panic. Už jsem jednou málem nebyl, ale zatím teda pořád jsem. To bylo před rokem, bylo mi patnáct, ale zdá se mi, že to bylo minimálně před osmdesáti lety. Vážně. Já jen jako že se mi to zdá už strašně dávno a nic. Přišla k nám Sallyna a zrovna nebyl nikdo doma. Ona je takjakotak moc hezká holka, jestli teda chcete co vědět. A dívali jsme se na film a byl to hrozivě romantickej okamžik a já jsem se užuž k ní nahýbal, že jí dám pusu, ale ona se mi vytrhla a utekla. Já se na ni potom normálně nemoh podívat. Strašně jsem se bál, jestli si třeba o mě nemyslí něco špatnýho a tak. Znáte to, jednoho to nasere.
     Vstal jsem z postele, ale jenom na chviličku. Já si totiž jenom skočil na pány, abych se v posteli nepotentočkoval. To by mi ještě scházelo. Vylitej ze školy, toulající se bez peněz po hotelích a ještě se počurává. Šel jsem po chodbě normálně ve spodkách i když mě mohl krásně někdo vidět a já teda fakt nemam dobrou postavu, jestli chcete co vědět. Ale bylo mi to celkem jedno. Když jsem se vracel do postele, tak jsem si vzal cigáro a whisku se sodou, což je moje nejoblíbenější pití, ale mám s tím děsný problémy, jelikož mi to nikdo nechce nalít. Třeba zrovna předevčírem jsem seděl ve Wicker baru. Moc často tam nechodim, poněvadž je tam spousta teploušů a když už tam je nějaká ženská, tak je ohromně ošklivá. Ale předevčírem jsem tam šel a už tam nikdy nepůjdu, protože mi tam vrchní, šílenej snob, nechtěl nalít a úplně mě znemožnil před ostatními lidmi v podniku. Ne že by mě nějak žralo, co si o mě tlupa teploušů myslí, ale prostě to naštve a tak. Tak jsem mu řek, že už mě tady nikdy neuvidí a schválně jsem mu nedal žádný dýško.
     Najednou jsem vám dostal šílenou chuť zavolat domů Phoebulce. Vážně. Už jsem se oblík a sešel dolů k telefonu, když mě napadlo, že by to určitě nevzala ona, ale máma a s tou jsem si teda vážně nechtěl povídat. Ona by určitě vycítila, že něco není v pořádku a začala by se mě vyptávat. Neptejte se mě, jak to sakra ví. Ona má asi nějakej šestej smysl nebo co. Tak jsem si řekl, že zavolám některému ze svých bratrů. Prostě jsem měl chuť mluvit s někým z rodiny, no! Nevim proč, svou rodinu nesnášim. I když oni nejsou nijak špatní nebo tak, vlastně jsou docela prima a hodněkrát mě podrželi, ale prostě je nesnášim. Rozhod jsem se zavolat bratrovi D.B. do Hollywoodu. On jim tam teď píše nějaký scénáře nebo co. Pak jsem si ale uvědomil, že na D.B. nemám číslo, tak jsem se rozhod zavolat bratrovi Alliemu. Jenomže jsem úplně zapomněl, že on je vlastně už dva roky mrtvej. Začal jsem být deprimovaný. Uvědomil jsem si, že nemám komu zavolat! Cejtil jsem se strašně sám a vůbec. To je jedna z věcí, která mě štve. Když chcete někomu zavolat a nemáte komu. Nakonec jsem zavolal Hance. To je jedna taková moc prima holka, co je i docela hezká.
,,Halo?"
Zvedla to její stará máma. S tou se mi teda fakt nechtělo bavit. To je další věc, kterou nesnášim. Když někomu voláte a zvedne to někdo jinej.
,,Dobrá den, je tam Hanka?"
,,Ano, je tu. Kdo volá?"
,,Louis Peterson."
To jsem samozřejmě lhal. Já teď docela často lžu. Z telefonu bylo slyšet, jak matka volá Hanku a říká jí, že volá nějaký Louis.
,,Halo? Jaký Louis?"
,,Čao Hanko, to jsem já, Holden."
,,Holdene?"
,,No. Já jsem nechtěl, aby o mně tvoje matka věděla. Chci ti jenom říct, že ti přijdu o Štědrý den pomoct nastrojit ten stromeček."
,,Jo, to je dobře. To je vážně dobře, Holdene."
,,Tak ahoj."
,,Ahoj."
     Nevěděl jsem, co dál dělat. Tak jsem si koupil v automatu hamburger a cigára a venku jsem si stopnul taxík. Ten řidič byl dost nevrlej, jestli teda chcete co vědět. Když jsem nastupoval, tak mi řek: ,,Ať tě ani nenapadne, zapálit si tu, mladej." A potom se na mě pořád díval do zadního zrcátka, jestli tam náhodou nekouřim. Zeptal se mě, kam chci svízt. A to byl právě problém. Já vážně nevěděl, kam chci vlastně svízt, ale to jsem se mu bál říct, protože by mě minimálně zabil. A nebo aspoň vysadil. Tak jsem se snažil rychle přemýšlet, což teda taky nesnášim. Když se musíte rychle rozhodnout a někdo na vás tlačí a tak. Pak jsem si vzpomněl na jednu písničku, co mi vždycky zpívala mamka před spaním. Bylo to o chlápkovi, co chytal v žitě zaběhnutý děti. Najednou jsem přišel na to, že nejlepší bude, jet k žitnýmu poli. To by ale znamenalo jet úplně pryč z New Yorku a nebyl jsem si jistej, jestli by mi na to stačily moje prachy. No co, kdyžtak mu zaplatím v cigárech, řek jsem si. Já totiž v poslední době začínám být docela vtipnej.
     Dojeli jsme a prachy mi naštěstí stačily. Nechtěl bych vidět tohohle chlápka, když se doopravdy rozzlobí. Na místě jsem vyběhl do pole a bylo to moc prima. Vážně. Měli byste si to někdy vyzkoušet. Prostě jen tak brouzdat polem a užívat si úplný uvolněnosti a klidu.
      Jo! A ještě něco! Konečně jsem se dozvěděl, kam v zimě odlétají ty kachny, když v parku zamrzne rybník! V knihovně jsem totiž našel ohromně tlustou bichli a tam to bylo. Prý přeletí někam, kde není voda zamrzlá. Když o tom tak přemejšlim, asi bych chtěl být kachnou...