Věnováno druhé části mého "já"...

Sestro,

tvé šrámy na rukách

jsou znamením nevyřčené bolesti.

Snad sama nevíš,

snad se obáváš jen tušit.

A šrámy zůstávají,

některé již zhojené

ale přesto připomínající večery

u svíce a s pohledem prázdným

jako dopitá sklenice vína.

Jen někde hodně hluboko na dně

zůstává červená zaschlá skvrna,

to aby připomínala minulost.

Sestro,

chtěla bych trhat

květ mateřídoušky v kopřivách.

Cítit pálení

a přesto sbírat ty kvítky.

A přiložit je, ne na Tvé rány

na rukách,

je to přeci jen pořezaná kůže.

Chtěla bych je přiložit

na tvé zkrvavené srdce.

Na šrámy z nichž stále

nepřestávají stékat kapky krve.

Srdce, které se i přes tyto rány

snaží milovat,

ale nedokáže se uzdravit,

aby mohlo milovat čistě

a nešpinit svou krví.

Sestro,

jsem zde s Tebou,

budu otírat krev ze Tvých ran.

Pokládat na ně obklady,

bránit Tě před ostřím,

tupit každý hrot,

zabodnout Tvůj osten do sebe.

Jsi má sestra,

miluji Tě.