Vždycky, když začne být takhle sychravo a člověka to nutí domů nebo alespoň někam k horkému nápoji, vzpomenu si na zámek Žacléř.

Dnes bych už zřejmě dokázala pojmenovat, co na tomto zámku patří k renesanci a co je z doby dřívější. Jenomže, jedenáctiletému dítěti to je celkem jedno, zvlášť když má mokré boty a musí se vláčet někam podzimním večerem do městečka na jídlo. Protože tam, kde je zrovna ubytované na škole v přírodě (v tomto případě na zámku) se prostě nevaří.

Moc si z té školy v přírodě nepamatuji. Vlastně jenom pár věcí. Mokré boty v řadě u hlavního vchodu, pach vlhkých bund a kabátků, modré noční světlo, místnost s parketami, paní vychovatelku Vinklárkovou a cesty podzimním zámeckým parkem, kdy se konal návrat z večeře, většinou už za tmy.

Jsem nějak vnitřně přesvědčená o tom, že krajiny, místa a stavby mluví svou vlastní řečí. Vlastně to ani není řeč a básník by se se mnou zřejmě  dohadoval o geniu loci. Asi bych mu neodporovala..

Mám teď na mysli něco jiného, jsem z generace, která rozhodně nějak s komunisty nebojovala a spíš už se účastnila jakési parodie na socialismus. Ale, bylo to moje dětství a k němu patřila i ta podivně slepená škola v přírodě.

Bylo něco zvláštního na těch večerních cestách zpět do zámku a možná jsem to vnímala jenom já. Bylo v nich něco, co tak malé lidi (věkem) nutilo sklonit hlavy k zemi, když prošli brankou do zámeckého parku. Nikdo příliš nepokřikoval, hovory bývaly tlumené a podzim s vlhkým padajícím listím tu atmosféru ještě umocňoval.

To, co tyhle děti provázelo, to nebyly jen vychovatelky, ale i pokora a řád. Jakoby ty děti věděly, že není něco v pořádku na tom, že jsou sice ve škole přírodě, ale že jsou na zámku, kde jsou hnusné kachličky v koupelně, které tam nepasují. A také, že po té cestě vedoucí k tomu zámku by měly jít tak nějak s úctou a ponořené samy do sebe.

A především v sobě hledat odpovědi na otázky, které budou teprve vysloveny.