Zkoumání naší historie jest nade vší pochybnost ušlechtilým a vznešeným povoláním a disciplinou. Ponechme stranou vznešenost plazení se ve výkopech a sondách pomocným vědám historickým a soustřeďme se jen na čistou historii, čili dějepravu. A jsme u kořene problému, neboli jak vznikl(a)? Myslíte si, že k vzniku takové vědy vedly vznešené pohnutky některé význačné a uvědomělé historické osobnosti? Nebo, že to bylo cosi samozřejmého a jednoduchého, jako že si někdo do deníčku poznamenal nějaký banální okamžik svého života? Ne, ne. Je mi líto, skutečnost je docela jiná.

Historie neboli Dějepis alias Dějeprava vznikly docela prostinkou náhodou. No ano, náhodou. Pohlédněte přeci na slovo Dějeprava, které je nejpůvodnějším z nich a bude vám to téže jasné. Praviti děj. Pouze pravit děj, lhostejno zda skutečný nebo smyšlený, ale nejspíše takový aby zaujal (takže téměř jistě vymyšlený). Je mi líto, ale z tohoto vyplývá, že otci dějepisu byli obyčejní potulní vypravěči. Chodili o žebrotě od vesnice k vesnici a za stravu, případně drobný peníz vyprávěli fantastické příběhy. Jenže jak šel čas a lidí a tudíž i skutečných událostí přibývalo, stalo se, že kdosi první se do puntíku strefil a popsal, nepochybně nevědomky, věc, co se doopravdy stala. Revoluce? Kdepak, pouze první z mnoha. Svět, zdálo se, začal být mnohem zábavnější, protože vypravěče uživila i realita. Její poměr tedy ve vyprávěné látce rostl úměrně s věkem a nepřímo úměrně s upadávající fantazií a invencí vetchých staříků dějepravců. Ovšem vlivem stáří a senility v příbězích s reálnými kořeny neustále udržovalo semínko pustého vymýšlení tam, kde starce opustila paměť. A tak je stále i dnešní dějepis, zvláště ten, popisující velmi staré dějiny, zahnojen výmysly žvatlajících dědoušků. Mám uvést příklady? Například Trojský kůň. Vždyť to je donebevolající nesmysl. Domnívám se, že Olyseus (tak se totiž ve skutečnosti ten hrdina jmenoval) dal přednost konstrukčně stabilnější a dílensky méně náročné želvě. K účelu rozboření části hradeb posloužila mnohem lépe než štíhlý a vysoký kůň. Navíc nehrozilo žádné dodatečně přimyšlené faux pax s žebříkem. Ovšem to by si musel Homér vzpomenout.