1. Královna
Stmívalo se rychleji, než bylo v těchto končinách zvykem. Jako v každé válce se na ulicích povalovala mrtvá těla. Válka se všem vysmívala. Byla královnou smrti.
2. Láska
A přesto se lidé milovali. Tajně se scházeli na nejskrytějších místech, aby je kužele světlometů nemohly objevit. Milovali se v korunách stromů, ve zbořeništi britské ambasády, vedle rozbitých tabulek barevného skla. Celým krajem, navzdory všudypřítomné bolesti, tiše proplouvala láska.
I Matěj miloval.
Ani Irena se nelišila.
3. Minulost
Kdy, kde a jak se poznali, je teď nepodstatné. To patří minulosti. Nakonec minulost zas není tak zlá. Znám plno horších nemocí.
4. Přítomnost
Jak směšně je přítomnost mladičká. Její cesta je však věčná.
5. Budoucnost
Budoucnost? Před chvílí tu ještě byla.
6. Polibky
Byl krásný podzimní den. Den stvořený na čekání. Každý čekal. Matěj čekal na Irenu. Byl rád, když jí viděl. Její krátké vlasy rozfoukával vítr do všech zemí světa. Tam, kam se nikdy neměla podívat. Oči se smály, ústa líbala.
„Už jsem myslel, že nepřijdeš, že ti ty svině fašistický něco udělali, že ti ublížili, že.....“. Zlomený hlas nebyl schopný dokončit myšlenku. Po chvilce dodal : „Zabil bych je!“. A nic víc. Položil jí hlavu do klína a přestal o všem přemýšlet. Bylo ticho, výjimečné ticho. To ticho se rozplývalo na jazyku. Podívali se na sebe.
„Ireno!“, vykřikl, bezděčně jí uchopil za ruku a odtáhl za nejbližší rozvaliny. Ohlušující rána se jim zaryla do srdcí. Matěj vzal její hlavu do dlaní a otočil jí směrem, kde před chvílí seděli.
Není dvakrát bezpečné se v této době oddávat tichu.
7. Domů
Setřeli ze sebe hlínu a prach a vyšli směrem k Hlavní třídě. Mlčky, s přikrčenými rameny, drželi se za ruce. Nechtěli mluvit. Jako by se báli, že probudí další bomby z polospánku. Slov ani nebylo zapotřebí. Permanentní pocit strachu je už učinil odolnými, ale... Dokud se neznali, nemuseli se bát, jenže teď je má strach spoutané. Ale tak to v životě chodí...
„Už musím domů,“ přerušila Irena mlčení, „budou mít o mě strach. Řekla jsem, že přijdu do stmívání a už je skoro tma.“ Políbil jí do vlasů a doprovodil k vchodovým dveřím.
„V kolik ?“, zeptal se.
„V jednu u kašny,“ odpověděla.
Ještě chvíli zůstal opřený o dveře. Zapálil si cigaretu. Popel padal k zemi.
Matka se na Irenu vyčítavě podívala, jako by chtěla říct: „Ty mě snad utrápíš, víš přece jak se o tebe bojím..“ . „Ale mami,“ bránila se Irena nevyřčeným slovům, přitom si povšimla šedivých vlasů, které se jí začaly tu a tam objevovat, „už mi není třináct.“ Nemohla jí říct, jak moc její strach cítí. Vzala si v kuchyni chleba a odešla do svého pokoje.
8. Touha
„Miluju tě, Matěji“, zašeptala před usnutím.
9. Ráno
Zapálil si cigaretu. V posteli.
Než otevřela oči, usmála se. Pak se protáhla a odkopala peřinu. Posadila se a pozorovala svoje bosé nohy na koberci. Šla za matkou do kuchyně. „Táta je už v práci ?“, zeptala se, když nalévala čaj. „Už hezky dlouho,“ odpověděla matka. „Dneska mají nějakou poradu, odešel v šest.“ „Hmmm, asi se za ním stavím,“ zahuhlala s plnou pusou a ještě se zeptala jestli mu má něco vzkázat. Obula se. „Počkej, tady mu dej oběd a ať tam dneska není dlouho, víš jak chodí domů vyčerpanej,“ smutně povytáhla obočí. Je toho na ní moc, pomyslela si Irena, když scházela ze schodů, ještě se otočila aby matku pozdravila. Ještě dlouho se za svou dcerou dívala. „Vyrostla“, povzdechla si a pak tiše zavřela dveře.
10. Nápady
Otec pracoval v kasárna. „Dobrý den,“ pozdravila radostně vrátného.„Á, ahoj Irenko, tak co, jak se pořád daří ?“, zeptal se starý vrátný a šibalsky na ní zamrkal. „Ále, znáte to, jak se dá, je táta nahoře?“ Stařík zavrtěl hlavou, „kdepak, ten přijde až na druhou.“ Irena bezradně držela kastrůlek v rukou. „Pane Kantor, že budete tak hodnej a dáte mu to až se vrátí“. „To víš že jo, buď bez starosti, Irenko.“ Usmál se a pak ještě dodal: „A kdy se budeš vdávat?“ Zavrtěla hlavou, jako by říkala „vy máte ale nápady,“ ale pak zvážněla a skrz okna vrátnice se zadívala na vojáky, kteří pochodovali po nádvoří. Stočila pohled nazpátek k vrátnému a trochu posmutněle řekla „Až to tady všechno skončí, tak možná, ale dřív ani o minutu.“ Potom mrkla na hodiny, které visely nade dveřmi a chytla se za hlavu. „Panečku to už je ale hodin, musím běžet pane Kantor, jo a málem bych zapomněla, vyřiďte tátovi, ať přijde brzo, máma na něj bude čekat s večeří, tak já letím, mějte se,“ vyhrkla a vyběhla z budovy. „Nashle, Irenko,“ promnul si vousy, starý vrátný.
11. Nebe
Od kasáren to bylo k doktorovi sotva deset minut. Zastavila se před budovou, které chybělo levé křídlo. Na chvíli se podívala do nebe. Bylo modré a klidné. Vešla dovnitř. Na chodbě čekala spousta lidí. Zahnula doprava. Minula první dveře, na druhé zaklepala. „Dále..,“ zval ji hlas uvnitř ordinace. „Dobrý den, pane doktore.“
12. Život
„Tak slečno, budete mít děťátko.“
13. Otec
Jako v mrákotách vyšla před budovu, které chybělo levé křídlo, zastavila se. Na chvíli se podívala do nebe a se smíšenými pocity vyšla ke kašně. Z dálky viděla Matěje. Byla šťastná, nosila jeho dítě. Když se objali, usmívala se. „Matěji,“ řekla po chvíli a políbila ho. Čekal, až dopoví. „Budeš otcem.“
14. Měsíc
Bez Slunce bychom Měsíc nikdy nespatřili. Už je to měsíc.
15. Určité informace o průběhu války
Vídali se častěji. Matka to chápala. Dovolila jí, aby u Matěje přespávala. Otec to bral jinak. Nebyl rád, že Irena čeká dítě a hlavně nebyl rád, že ho čeká s Matějem. Vyčítal jí, že se dítě narodí do války. „Ale táto, až se dítě narodí, válka už dávno nebude,“ odpovídala mu pokaždé. Otec to tak optimisticky neviděl. Přeci jen měl přístup k určitým informacím o průběhu války.
16. Spolu
Irena se k Matějovi odstěhovala. Neměl rodiče. Bydleli v podkroví na Mariánském náměstí. „Dneska jsem byla u doktora,“ řekla mu, když se svlékal. „Povídal, že se tam máš co nejdřív stavit.“ „Dobře, zajdu tam hned zítra,“ políbil jí a zalezl k ní pod peřinu.
17. První nepříjemnosti
Matěj se zastavil před budovou, které chybělo levé křídlo. Na chvíli se podíval do nebe. Nad hlavou mu přeletěl havran. Zima začínala. Vešel dovnitř, prošel okolo prvních dveří, na druhé zaklepal. „Dále,“ ozvalo se zevnitř. Stiskl kliku a vešel.
„Dobrý den,“ pozdravil a nervózně si třel ruce. „Dobrý den,“ odpověděl lékař. Nebyl starý, ale únava války se mu podepsala nezaměnitelným rukopisem do tváře. Co pro Vás můžu udělat ?“ Zeptal se vlídně. „Já jsem Pavlík, Matěj Pavlík,“ řekl ztěžka, „poslala mě má přítelkyně, že se mnou prý chcete mluvit.“ „Jméno ?“ zeptal se lékař. „Matěj Pavlík,“ vyslovil Matěj trochu nejistě. „Ale ne vaše..,“ zasmál se doktor a unavená tvář se uvolnila. „Vaší přítelkyně,“ dokončil větu, když přecházel ke kartotéce. „Posaďte se přeci,“ řekl ještě předtím než Matěj stačil odpovědět „Irena Málková.“
„Málková, Málková,“ opakoval doktor jméno, jako by se snažil upamatovat, komuže patří, ještě než najde její kartu. Ale už jí otvírá. Jeho tvář už uvykla bolesti, kterou lidem sděluje. „Pane Pavlík, teď asi nebude příjemné co uslyšíte,“ začal pomalu mluvit, „ale musíte být silný a brát to, jak to je. Bude velmi důležité,“ pokračoval a díval se na Matěje, který s hrůzou očekával každé další slovo zahleděný do okna, za nímž létali černí havrani,“abyste své přítelkyni co nejšetrněji sdělil, co vám teď povím. Chci, aby na naší další návštěvu přišla dostatečně připravená. Vaše přítelkyně má totiž rakovinu srdce.“
„Srdce ?“, opakoval udiveně Matěj. „Ano, vím, že to zní velmi zvláštně, sami jsme tomu nemohli uvěřit, nikdy předtím jsme se s touto nemocí nesetkali, ale ty snímky, je mi to líto, vážně moc líto...“, dokončil větu prostě. „Jak dlouho...,“ hlas se Matějovi zlomil a věta zůstala otevřená jako bříško dítěte, které se nestačilo skrýt, když granát dopadl. „Čtrnáct dní, možná tři neděle, déle myslím srdce nevydrží..,“ odpověděl lékař co možná nejrychleji, jako by si myslel, že tím zpomalí tok času; že stihne obrátit kroky dítěte tak, aby ho dovedly do bezpečí.
„Ale co dítě?“ rezignovaně zašeptal a pohlédl na lékaře s nenávistí. „Bohužel, zmýlili jsme se, byly to jen průvodní znaky nemoci.“
Matěj neměl sílu plakat. Venku se zastavil a pohlédl na chvilku.....
18. První lži
„Kde jsi byl ?“, zeptala se vesele Irena , když se vrátil domů. „Ále, potkal jsem bývalého spolužáka, zítra odjíždí na frontu,“ řekl nepřítomně a odešel se umýt. Když leželi, prohodil jen tak mimochodem „Nebolí tě někdy u srdce?“ „Mě, né, proč?,“ odpověděla udiveně. „Ale jen tak, dobrou noc.“ Bylo toho moc. Neusnul.
19. Nápad
Brzy ráno vstal. Zapálil si v kuchyni cigaretu. Pohladil Bedřicha a chvíli ho škrábal nepřítomně za ušima. „Chtěl bys ven, co kamaráde?“ Oblékl se. Měl svého psa moc rád. Našel ho před půl rokem.
Kdo koho ?
Procházeli parkem města jako vetřelci. Měsíc stále zářil, když na to přišel. Vezme Irenu na večeři, na pořádnou večeři, třeba je to tím, že nemá dost jídla, třeba to ani žádná nemoc není, snažil se obelhat sám sebe. Jenomže, kde vzít peníze. Maso bylo příliš drahé. Podíval se na Bedřicha.
20. Bedřich
Odpoledne zašel s baťohem na zádech do restaurace. „Víte chtěl bych tady se svou přítelkyní povečeřet,“ povídá kuchaři, „ale nemáme dost peněz, tak jsem myslel, že kdybych donesl maso....,“ ani nedokončil větu. Kuchař ho odvedl do zadní místnosti a stroze řekl : „Ukažte to“. Natáhl ruku po baťohu, který Matěj sundával z ramen. „Samozřejmě byste dostal půlku,“ řekl mu s prázdným výrazem v očích. Kuchař rozbalil noviny, ve kterých bylo maso zabaleno. „Dobře,“ řekl po chvíli váhání, “ale dostanu všechno, co zbyde.“ Musel souhlasit, teď už to bylo stejně jedno. „A jak to chcete?“ Zeptal se ho kuchař, když odcházel. „To je jedno, hlavně aby se to dalo jíst, příjdem´ dneska v sedm,“ zamumlal bez toho, aniž by se otočil.
21. Další lži
„Nevíš, kde je Bedřich?“ zeptala se Irena, když se vrátil domů. „On tu není?,“ podivil se celkem přesvědčivě Matěj. „Asi utekl, ráno byly pootevřené dveře.“
22. Překvapení
„Vezmi si ty nejhezčí šaty jaký máš, jdem na večeři k Morgensternům,“ skoro jí přikázal Matěj, když loupala brambory na polívku, „a tohohle,“ ukázal k hrnci „už nech“. Irena se na něho překvapeně podívala. „K Morgensternům ,“opakovala jako by nemohla uvěřit tomu, co jí právě řek´. „Vždyť je to ta nejdražší restaurace v celým okolí, kde na to vezmem?“ „O to se ty přece nemusíš starat,“ pohladil jí po vlasech. „Ale....“ chtěla namítnout. „Žádný ale, na sedmou máme zamluvenej stůl.“ Těšila se.
„Vaše přání, prosím?,“ zeptal se mladý, tmavooký číšník. „Dali bychom si červené víno a srnčí s bramborem,“ pokradmu mrkl na číšníka. Ten odpověděl chápavým pokývnutím hlavy. „Doufám, že se Vám u nás bude líbit,“ řekl než odešel. Po chvíli se vrátil s vínem. Matěj ochutnal. Když mladík opět odešel, naklonila se Irena k Matějovi a tiše začala…
„Víš miláčku, myslela jsem, že jsem ti už říkala, že jsem vegetarián. Mrzí mě to, ale já to srnčí nebudu.“ Ticho. Matějovi se mihl v obličeji stín . „Omluv mě prosím na chvilku,“ řekl jí, když se zvedal od stolu. „Matěji, co se stalo?,“ zeptala se vystrašeně, neboť jeho výraz nevěstil nic dobrého. Beze slova odešel na záchod. Díval se na sebe do zrcadla, nepoznával se. Polohlasně opakoval „Bedřichu“ a zvracel. Doufám, že aspoň kuchařova rodina si pošmákne, pomyslel si, pak se mu pohled rozostřil a spadnul na studenou kachličkovou podlahu. Korálky, které přitom přetrhl, se rozsypaly a ještě dlouho potom poskakovaly po zemi.
23. Život je plný překvapení
Irena mezitím dopila víno a začala být nervózní. Pokynula číšníkovi, který s úsměvem ladně přitančil. „Přejete si?“, svou větu uměl bezvadně. Každodenním procvičováním ji vybrousil do křišťálové dokonalosti. Uměl jí, to se mu nedalo vzít. Irena se mu svěřila se svými obavami o přítele. „Buďte bez obav, slečno, udělám co bude v mých silách.“ Než odešel dolil jí skleničku. Irena se rozhlížela po restauraci, necítila se tu dobře. Za okamžik spatřila, jak se k toaletám sbíhá personál. S neblahou předtuchou se nejistě rozběhla k hloučku. Číšník jí zadržel, ale příliš pozdě na to, aby neviděla Matěje, který ležel na loži z krve a korálků. S tlumeným výkřikem se jí podlomily kolena a ona padala do pevné náruče fešákových paží. Když se probrala, jediné po čem toužila bylo být sama.
24. Rána z rána
Irena se zastavila před budovou, které chybělo levé křídlo. Na chvilku se podívala na své ruce, jelikož byla přesvědčená, že jsou ušpiněné červenou krví. Nemohla se toho zbavit. Jako ve snu potom zaklepala na dveře ordinace a vešla. „Dobrý den,“ pozdravila tiše. „Á, slečna Irenka, dobrý den, posaďte se prosím,“ nabídl jí doktor židli. „Nějaká smutná,“ podivil se doktor a ona mu začala bezúčastně, stále v šoku, vyprávět, co se stalo. „Nerozumím tomu...“ dokončila a dlaní si stírala slzy s tváře. Lékaři se udělalo špatně. Teď bylo na něm, aby jí podal žádané vysvětlení. Chvíli se díval oknem do dálky a pak začal. Pověděl jí o posledním rozhovoru s Matějem. Byla otřesená. Dlouho oba mlčeli. Když už se zdálo, že místnost tichem exploduje, svěřil jí lékař, že včera přišly úplně nové výsledky. V laboratoři se prý pomíchaly materiály a tak došlo k nedorozumění, které Matěj možná tak draze zaplatil. „Přece jenom budete mít dítě, Irenko“, řekl nakonec. „Nesmíte se rozčilovat.“
25. Konec
Od lékaře šla k Morgensternům zaplatit včerejší večeři. Na chodbě se potkala s kuchařem, který jí pověděl o Bedřichovi. „Nebude vás to nic stát, nebojte.“ Jeho hlas už ale Irena nevnímala. Bylo toho na ní trochu moc. Byl konec války.
26. Těhotenství
Její těhotenství nebylo klidné, po tolika traumatických příhodách si nebyla jistá, jestli chce dítě do takového světa vůbec porodit. Každou noc týrala svou mysl vzpomínkami na Matěje a Bedřicha. S rodinou se přestala stýkat úplně. Nevinné dva prášky na uklidnění se během pár dnů změnily na shánění morfia a všech možných opiátů, aby se jí aspoň na chvíli dostalo sladkých okamžiků zapomnění.
Že je matkou si uvědomila až příliš pozdě.
27. Mutant Hynek
Hynek se narodil o měsíc dříve. Díky neustálému vzpomínání na Bedřicha, měl sklony chodit po čtyřech a vydávat neartikulované projevy podobné psímu štěkotu. Přesto ho Irena milovala a začala svou roli matky brát vážně. Prošla si detoxifikační kůrou sama ve svém bytě. Pocit, že má syna, ať je jakýkoli, jí pomáhal přežít neuvěřitelné bolesti, které při tom prožívala. Irena ho hýčkala a aby ho uchránila před nebezpečím, které na něj venku číhalo, vytvořila pro ně vlastní svět, který byl ohraničen zdmi jejich bytu. „Tam venku, za dveřmi už je jen vesmír,“ povídala mu před usnutím. Tisíce příběhů o hvězdách v něm vyvolávaly touhu vše objevit. Proplouvat prostorem, na který za temných nocí hleděl skrz škvíry dřevem pobitého okna.
28. Naděje
„Hledáme zvíře pro let do vesmíru,“ uslyšela Irena z rádia jednoho dne, když seděla v práci. Srdce jí radostí poskočilo. Zesílila rychle zvuk a slyšela: „Zájemci, jež by chtěli své zvíře propůjčit, nechť se hlásí na telefonním čísle 771321.“
Popadla kabelku a utíkala domů, kde o všem pověděla Hynkovi. Když matka domluvila, rozplakal se.
29. Poslední týden
Irena sháněla Hynkovi potřebné věci, které se stejně později ukázaly jako nanejvýše zbytečné. Poslední večer mu řekla celou pravdu. A tak se Hynek dozvěděl o otci, doktorovi, válce, Bedřichovi. O světě, který je za dveřmi jejich bytu... Ale on věděl, že jeho pravý svět, ten, který každou noc pozoroval, ten na něho teprve čeká. Už brzy se v něm objeví. Ve svém vlastním světě. Třásl se vzrušením. Když spatřil prvního člověka , byl stár 33 let.
30. PRVENSTVÍ
................TEN DEN SE ZAPSAL DO SVĚTOVÝCH DĚJIN. HYNEK SI DAL PRO TUTO OSUDOVOU CHVÍLI ZMĚNIT JMÉNO. UŽ TO NEBYL HYNEK MÁLEK, NYNÍ SE PYŠNIL JMÉNEM VLADIMÍR REMEK. VE 12 HODIN SEČ SE JEHO RAKETA ODTRHLA OD ZEMSKÉHO POVRCHU. LETĚL VZHŮRU, KE HVĚZDÁM, DOMŮ. PSALY O NĚM VŠECHNY NOVINY SVĚTA. START JEHO RAKETY PŘENÁŠELO 72 TELEVIZNÍCH SPOLEČNOSTÍ. SVĚT JEHO PRVENSTVÍ BOUŘLIVĚ OSLAVOVAL. VŠEM BYLO JASNÉ, ŽE NYNÍ UŽ NEBUDE NIC JAKO DŘÍV. OTOČIL KOLEM OSUDU..................................
VLADIMÍR REMEK SE STAL PRVNÍM MUTANTEM, KTERÝ VYLETĚL DO VESMÍRU.
DOSLOV
Včera jeho prvenství oslavilo 16 výročí.
Doposud se nevrátil.
Možná někde existuje planeta, kde Vladimír našel svůj domov |
pilgrim 
Seregil 
Diotima 
Humble 
johanna 