Tolikrát mně hudba

            přestala znít v uších

            a ztratila se v divočících

rytmech

            bubnů a indiánů

            co přestály ticho

                        však lidské chtíče nepřestály jejich hlas 

Tolikrát

            nemohla jsem zaslechnout

                        ni jediný tón

neboť hlava by se rozskočila

            když čekala jsem

            že uvolnění musí

        přijít

            (byť jen na maličkou chvíli) 

a

místo toho přišlo vyhrocení

co trhalo mi tepny

a svazovalo s nimi

                        jilmy a

                        větry vanoucí daleko

                        z krajin od pólů 

a potom

jako lasem

obtáčelo s nimi nohy   

                 pouhým hlasem

                        jenž zaslechnout se nedal

ty bubny

stále mě navracely

ty bubny a ticho

které zmizelo a nikdy už

            nikdy

            kdy už když

slunce zatmělo se

touhou po úsvitu 

však hvězdy

stále panovaly noci 

snad za rybí šupiny

nechaly se uplatit

v čase tmy

však my 

vybrali jsme spolu poslední šupinu

a v baru na pobřeží

s ní zaplatili kafe a

pohled na moře 

my – stáda hrdinů

co nezmůžou se ani na 
... 

kde jsou ty tóny harmonie

kde jsou ti zbití psi

když z obrazů zas pokouším se číst

zlomky minulosti

             životů před životy

                                   prvním (ne)třeskem 

snad stačí jen říct 

UVIDÍME 

co za harmonii považují jiní