Stala se mi jednou taková věc, u které si už nepamatuju konkrétní detaily, ale obecný princip: zkrátka jsem měl (možná se to týkalo i mého profesního oboru, IT) představu, že "něco je nějak" - a jednoho krásného dne jsem zjistil, že je to úplně jinak. Že jsem prostě o něčem, jako by se nechumelilo, celou hromadu let svého dospělého života měl úplně nepravdivou představu.
Proč o tom píšu? Ve svých různých "duchovních" obdobích jsem tu "nasázel" velké množství děl týkajících se toho, jak to s tímto světem "vlastně je": to jsou dost zásadní témata vzhledem k tomu, že mohou poté "podpírat" celý něčí život. Ale: i tady se můžu mýlit. A pravděpodobně se mýlím, protože nikdo z nás nedostáváme při narození nějaký ten "manuál" k realitě, ale rodíme se nazí a nevědoucí a všechno postupně zjišťujeme.
Plyne snad z toho, že bych měl všechno smazat? Že by měli všichni všechno smazat a o těchhle tématech mlčet? Jedno záchranné lano se nám tu nabízí: básnická licence. To, co píšu, ať již je to povídka či báseň, je zkrátka fikce: takový proof of concept, takové "jak by to mělo být", případně "jak mi v nějaké meditaci přišlo, že to možná je" - pro pobavení, zamyšlení, zpestření: není to žádná svatá kniha, podle které by se dalo žít. Inu - jednou jsem si myslel, že někdy v životě budu chtít napsat nějaký vážně míněný text o duchovnu: ale poté jsem si právě uvědomil, jak málo toho vím, jak moc se můžu mýlit a jak kontraproduktivně bych mohl někoho někam zavést... Takže to nechme u fikce, básnického a spisovatelského hraní s "co kdyby" a budeme všichni spokojení. |
|
Pepík z Hudlic 