Immanuel pootočil ladícím kolečkem rádia. Stále praskot, šum, již žádná slova: zdá se, že je na světě sám. Ještě nedávno v podobných bunkrech, jako byl ten jeho, zůstávalo ještě pár přeživších, ale zásoby se tenčily a nemoci z ozáření byly nemilosrdné. Povzdechl si.
Vysouvat periskop na povrch nemělo cenu. Jako předtím i nyní by nikoho nenašel. Náhle jeho tělo roztřásl kašel: taky je nemocný.
Izraelský bunkr, v němž se nacházel, patřil k těm nejlepším. Immanuel si uvědomil, že kromě toho, že je člověk, je i Žid: vzpomněl si, jak ještě i ve víru ekologické krize a válek, které po ní následovaly, jeho národ stále hledal Mesiáše.
Mesiáš měl završit lidské dílo na Zemi: po jeho příchodu už neměl žádný člověk trpět. "Je ironie osudu," přemýšlel, "že Mesiáš se dle tradice měl jmenovat Immanuel: jako já."
Ale... není zrovna tohle završení lidského díla na Zemi? Není zrovna tohle onen předěl: po kterém bude planetě vládnout nadále zas již jen příroda: rostlinné a živočišné druhy, které přežily kolaps civilizace?
Co je třeba udělat? Immanuel se znovu rozkašlal. Potřebuje něco jako smíření: takovou tečku za existencí lidstva. Nadechl se a začal přemýšlet.
Bylo to něco mezi modlitbou a meditací. Immanuel přehlédl celou historii lidstva: od toho, jak se postupně vyvinulo z lidoopů, přes první kmeny, první státy, první představy o vesmíru, bozích a Bohu... až po staletí technických revolucí, které postupně posunuly kreativitu lidstva na maximum... pak nastalo vyčerpání zdrojů planety a války o tyto zdroje, během niž postupně lidstvo spělo ke svému konci.
Immanuel neměl žádné zvláštní duchovní schopnosti: pouze schopnost měnit realitu jako kterýkoli jiný normální člověk. Na závěr svého meditativního usmíření se znovu obrátil k největší záhadě lidstva, tajemství všech tajemství, Bohu.
Cítil, že jej poslední síly opouštějí. Tak už jen zbývá jediné - zarecitovat:
Š'ma Israel
Adonai Elohejnu
Adonai Echad.
Slyš Izraeli,
Hospodin je náš Bůh
Hospodin je Jediný |
|
play 