Osvětlené jeviště, kolem tma tmoucí. Je vidět jediná místnost uzavřeného světa, mimo ní nic neexistuje. V místnosti je tvor.
První den Tváří
se jako slunce: rozšklebené slunce. Chvěje se energií a blahobytem:
kolem hlavy se mu komíhají paprsky, usekává je a směje se tomu.
Druhý den Sedí na židli. Má trochu méně sil, méně osvětlení a čte si nějakou knihu.
Třetí den Dělá vláček z knih. Směje se trochu, jak se hýbou. Vlajky, fáborky, hrací karty.
Čtvrtý den Vlak brzdí, skřípe to. Rozbíjí okno a vypadl na nástupiště, tedy vlastně na podlahu pokoje. Vlak mizí, byl pouhou představou.
Pátý den Leží na zemi. Nehýbe se a začíná být smutný.
Šestý den Na těle se mu objevují rány. Světlo se postupně vytrácí a celá scéna se noří do rozšklebeného šera a z něj do tmy.
Sedmý den Tma
a pusto. Potácí se jako stín beze jména, bez motivu. Rozpadá se. Má
přijít robot-stroj-superstroj, který zdemoluje to, co zbývá z
místnosti, tvora a světa. Jeho příchod tvor očekává s nadějí.