- proboha Mino, ozvi se, rychle, Tina se ozývá dřív než ty, třešně šíleně rychle kvetou, znovu rozevřou a odkvetou v květnovém větru; zdobím si stěny fotkami a ta, která se ozývá rychleji než ty, Nina i Eliška, ta bude mít fotografie na volných místech, neboť každé místo je důležité, v každé volné pauze je paseka uprostřed věcí světlinou k uctění principů... tak už jsi v románu, Eliško, na nohou podrážky s řemínky, klesáš skrz jediný odstavec níž a blíž, a necháváš stopy, protože nenecháváš stopy... a všechna slavná schopná slova jsou schopná jen projevit neschopnost... rozplynout se! - rozptýlit se a předtím stačit zneuctít, a stačit Krista a kýho čerta... o tom malém a tlustém Buddhovi se nemohu zmínit pro přílišnou rychlost krytých vozů, tedy Západu... slyšíte je? to ale byly jen filmové westerny, co jsme společně viděli, nelze vyloučit, že jsme se nechali unést... román, jež nemá konstrukci a autora, jehož jedinou dovedností je upozorňování na jeho nedostatky, si nezaslouží sledovat, dál pokračují jen naprostí tupci, kteří se nikdy nezajímali o literaturu, namyšlení maskulinisté, ryzí punkeři, též kritici, kteří se nenechají opít sladkým nedostatkem sdělení, matérií našlehanou pouhou přemírou tlaku... nemohu se zbavit svého jazyka, nedokážu vymyslet postavu, která by cokoli skutečného vypověděla, - co mám povídat? – nemám obsah, jen tečky a v nich obvod, jen záda trochu bolí a není tu válka, což je příjemné, pokud se to vysloví... sdělovat pravdy a odhalovat lži, obnažovat se a oblékat se, nebýt sentimentální, nelhat, nezaplétat se, méně je více, mnoho je povolaných, není na světě člověk ten, překročit, pravidla, revoltovat, vycházet, rozvíjet, přeskočit, odvážně, experimentovat skutečně, být kontinuální, balancovat poblíž, rozlišit, nesnažit se zavděčit, zavděčit se, neurazit, zmobilizovat, hrdě, tvrdě, kompromisy, underground  krysy, jistota je nejistota, urazit... strávím tu hodinu nebo dvě a za zbělání oblohy domů, ospalý lidi v prvních trolejbusech, instantní flám... první, druhá, třetí, slečny v jednom triku, trumpetista nikdy neztratil dech... Ino, už i ty jsi v románu, s kým se dnes vypíjíš z šestnácti? – aluze o zdech a divnosti, podtínající pravidla kýče tím, že je dokonale splnila... snažím se vyvolat konfrontaci, naštěstí je to legrační snaha, takže můžu zůstat klidný, postavy, které jsem původně vložil do hry jako počáteční data, budu muset možná přejmenovat, co je jim do románu, jsou to jen žijící lidé, náhodně se shodující s náhodnými jmény, žádný z nich se právem nevzpomíná na příčinu, která mi dala do ruky klíč a poštovní složenku k uhrazení permanentní opilosti, kdy menší bolest funguje jako větší, protože bolest je všudypřítomná a práh usnul... a pak dítě zatančí za basů a já získám nápad a prýštím radostí a vzápětí ho zase nemám, dcerunko, tvůj tatík... přiznávám se - ne teď, teď vzpomínám, ale včera - že jsem se chtěl přiznat: nic ve mně není, není ve mně nic, ve mně nic není, když sedím, a zdá se, že ve mně něco je, tak to znamená jenom to, že ve mně pravděpodobně zase nic není; někdy jsem měl pocit, že ve mně něco je, ale to už bylo dávno, teď ve mně naprosto nic není, ale umím předstírat, že ve mně něco je, nemusím k tomu vyvíjet žádnou námahu; když jsem viděl fotografii T. B., napadlo mě, že by mohl být blízký mému příteli T. B., říkal mi už předloni: těžko se zbavíš stínu, zhyneš na lenost pod korunou stromu, na jehož nejnižší větev ale dosáhneš... (je dobré mít vpředu ještě pořád stáda neopravených překlepů, ve chvílích, kdy nevíš o ničem dalším, prostě se vracíš zpět a opravuješ...) s největší pravděpodobností je to činnost, sloužící k tvému uspokojení, opravy nikoho nezajímá, každého zajímají jenom chyby, jenom první verze, korektury a omluvy nejsou podstatné; všichni se zajímají o podobu kresby, která byla kdysi vymazaná, kdyby tam byl kosočtverec, všichni řeknou: vidíte, byl tam kosočtverec, je to přemalba, protože kosočtverec je poslední skutečnost, protože nepředstírá, že není to, co je, všichni jasně vidí, že toto je ten kosočtverec, jaký lze vidět v lavicích vojenských kostelů; kosočtverce nepředstírají: my nejsme obyčejné kosočtverce, jsme ve skutečnosti tak trochu něco jako kříže, které nejsou obyčejné kříže; zkouška z katechismu mladých katechumenů: co by měl udělat věřící - lhostejno, zda studovaný, nebo nestudovaný - když prochází kolem kříže, chrámu, jiného posvátného místa? ano? a pokud toto dělá, je proto horší nebo lepší než ostatní lidé, nebo je stejný jako oni? o čem svědčili první křesťané? co bychom neměli zapomenout udělat před prvním svatým přijímáním? jaká církev je společná pro všechny křesťany? – jsem Kristus, nebo zemřu; nastolil jsem se na místo Kristovo, usedl jsem na jeho křeslo, ne abych soudil, ale abych rozdělil, prostříhal, rozčlenil; abych tmu rozdělil na šero a pološero a abych zapálil mosty mezi nimi, protože jenom pak se mi přestanou třást prsty budu se schopen podepsat ve spořitelně u vokýnka a splatit složenku, aby rozstříhaná tma vyšla ze tmy a přestala být abstraktní, neboť třináctého dne Bůh usedl a viděl, že je to moc špatné, protože není zcela jasné, co má syn jednotné církve učinit, jde-li v blízkosti svatého místa, kde duchové síly prýští a duchové zemřelých práchnivou fontanelní kůstkou vystoupili z lebky se svítícími diodami a nyní bloudí po ramenou kříže a jejich nejistota vzrůstá, neboť v neuklizeném světě živých ještě nebyla dopsána Mihlava...