| Prolog |
|---|
Pomůžu Petrovi s opravdu nevídaným vtipem, zažiju dobrodružnou noc a ještě si zahraju na historické varhany.
Takhle mi to bylo podáno a já na to klidně kývl. |
|
| malá noční hudba |
"A ten duch fakt existuje? Nebo jsou to jenom kecy?" ptal jsem se cestou přes les na Hůrce.
"Co já vim," řekl Petr, "povídá se leccos. Pochop - ten kostel je stranou všeho, nikdo sem v noci moc nechodí. Akorát milenci, a ti mají úplně jiný starosti."
"Jo, nechytnout klíště," prohodil jsem, neboť mi cosi lezlo po noze.
"Pár lidí už to prej slyšelo," řekl Petr, "o půlnoci údajně občas začnou zničehožnic hrát varhany. Sice jenom na chvíli, ale musí to v tý tmě asi působit dost strašidelně. A silně pochybuju, že tam chodí v tu dobu někdo cvičit fugy."
"To já celkem taky," řekl jsem, protože už jsem byl celý zpocený. Byl dusný večer a klatovský kostel sv.Martina stojí pěkně daleko od vší civilizace.
"A vůbec. Jestli tam hraje duch, nepotřebuješ mě," řekl jsem, když jsme konečně dorazili na místo.
"Sakra, povídam jasně, že to prej někdy slyšelo pár lidí. Pokud to vůbec existuje - a já celkem pochybuju - neni to rozhodně žádná pravidelná relace jako v rádiu."
"Rozumim."
"Fajn. Takže si tady teď chvíli odpočineš..."
"Tři hodiny," ušklíbl jsem se.
"Zhruba. Já se zatim vrátim pro Veroniku a zavedu ji sem. No a ty prostě o půlnoci začneš preludovat. Myslim, že to bude bomba."
"Hm. Nevyděsí se moc?"
"Má ráda tajemno, tak ať si užije," ušklíbl se Petr a podal mi velký a těžký klíč od kostelních dveří.
Konečně se přiblížila hodina duchů.
Tmu kostela narušovala jen drobounká svíčička ukrytá vedle pedálů, která nemohla být vidět okny ven. Nastavil jsem zvučnou směs rejstříků a rozvažoval sled akordů, kterým začnu.
Plamínek se zamihotal a zhasl. Uvažoval jsem, jestli mám risknout škrtnutí sirky. Petr se svou kamarádkou už jsou nejspíš před budovou, mohlo by mě to prozradit. Rozhodl jsem se hrát raději poslepu.
Natáhl jsem ruce a nahmatal oba manuály. V tu chvíli do mě někdo ze strany vrazil a shodil mě z lavice.
Ten blbec, napadlo mě nejdřív, to neměla být past na nějakou ženskou, ale na mě. Petr mě chce vyděsit a pak se mi vychechtat.
Zaduněl mohutný nástup varhan.
Dobře jsem to namíchal, řekl jsem si. A o zlomek vteřiny mě přepadla hrůza. Petr není muzikant. Neumí na nic hrát. A zvláště pak ne takhle, to není ani on, ani žádný z jeho kamarádů, tohle je profík.
Stovky píšťal se rozezněly složitým barokním kontrapunktem, který jsem ještě nikdy neslyšel, ačkoliv tuhle hudbu sbírám už léta.
Chytil jsem se jakéhosi vyřezávaného sloupku, abych se zvedl ze zaprášených prken. Okamžitě jsem ucukl. Něco se mi zahryzlo do ruky. Vzápětí znovu. K tomu se přidaly ostré drápy.
Klopýtal jsem pryč z kůru tak rychle, jak to jen šlo. Právě když jsem se dostal do hlavní lodi, zakopl jsem a ocitl se zase na zemi. Cosi po mně skočilo.
Ve stejné chvíli, kdy se mi do kůže opět zaryly drápy, udělala totéž okolní temnotě čísi silná baterka. Spatřil jsem obrovského černého kocoura se sklopenýma ušima, vyceněnou tlamou a divokým pohledem.
Světlo se svezlo přímo na něj. Kocour tento vývoj událostí očividně neschvaloval a vztekle mlátil ocasem ze strany na stranu.
"Táhni pryč, potvoro," ozval se ženský hlas.
"Já nebo ta chlupatá mrcha?" zeptal jsem se.
Odpověď nepřišla, ale světlo se zakomíhalo po zvířeti. Kocour zřejmě pochopil, obrátil se a odskočil kamsi do tmy.
"Díky," řekl jsem a vstal jsem.
"Rádo se stalo."
"Kdo jsi?"
Posvítila si krátce na obličej. Tmavé dlouhé vlasy, modré oči.
"Rony," řekla.
"Divné jméno."
"Mně se líbí."
"Kde ses tu vlastně vzala?"
"Přišla jsem na koncert," řekla a posvítila ke kůru, "ale zdá se, že pozdě."
Uvědomil jsem si, že varhany už zmlkly.
"No nic, tak jindy," pokrčila rameny a odcházela.
Pozoroval jsem v šeru elegantní pohyb jejího pozadí.
Asi to ucítila a ohlédla se.
"Problém?" zeptala se, podle hlasu s úsměvem.
"Ani ne."
"Fajn."
Zhasla baterku.
Vyšel jsem před kostel.
O kousek dál jsem zahlédl cigaretu. Orientační maják.
"No," řekl Petr, "hrál jsi pěkně, ale nebylo to bohužel k ničemu. Ona nepřijela. Musíme to zkusit někdy příště."
"To určitě."
"Náhodou to bylo skvělý, jestli chceš něco vědět. Kdybys to slyšel, jak to zní tím lesem - fakt přízračný."
"Měl tam strašit akorát varhaník," řekl jsem, "o kocourovi jsi nemluvil."
"O kocourovi?" podivil se Petr.
Ukázal jsem mu ruku.
"Tý vole. Co to je?"
"Škrábance a kousance," vysvětlil jsem.
"To vidim."
"Tak se blbě neptej."
Chvíli přemýšlel nebo se tak alespoň tvářil.
"Něco mě napadlo, ale je to pěkná blbost," řekl pak.
"Povídej."
"Když se loni opravovaly varhany, v jednom prostoru mezi bloky píšťal se našla kočičí kostra."
"V kostele? Ve varhanách? Co je to za pitomost? Kde se tam vzala?"
"Nemám ponětí," prohlásil Petr.
"Hm."
"Takže ty už tam jako hrát nechceš?" zeptal se zklamaně.
"Ne, to tedy nechci."
"Aha. No, škoda. Nápad to byl pěknej."
Podal jsem mu klíč. Šel ke vchodu a zamykal ho.
Zevnitř se ozvalo urputné škrábání.
"Slyšel jsi to?" zeptal se Petr.
"Ne."
"Fajn, já taky ne," řekl a odplivl si do křoví. |
|
| Epilog |
|
Počet úprav: 23, naposledy upravil(a) 'pilgrim', 09.07.2005 20:22.
| Názory čtenářů |
18.07.2005 10:45
 hermit 
|
mě se to líbí, taky se mi sice nelíbí, když se řekne, že je něco bomba, ale když je něco bomba a vono to bomba je, tak proč neříct, že to je bomba, když to tak je, bomba je bomba, tak to bylo, je a bude!!
:o)
mě se to líbí, čte se mi to velmi dobře, protože já neznám autorovou inklinaci k duchům, neznám vlastně nic. :o) |
15.09.2005 16:23
intouš od lopaty
|
ten útok kocoura by to chtělo víc vygradovat, vlastně od chvíle, kdy ho srazí s té židle, tomu chbí šmrnc |
31.03.2006 16:25
Admin
[Změna viditelnosti]
|
žádost autora |
23.07.2012 18:22
Admin2
[Změna viditelnosti]
|
Přání autora |
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|
