to se tu tak napsalo jako omluva ...kdo ví komu jsem ještě...ach jo... vždycky to slunce vyvažuje mrakama... je to tak dobré...jako všechno.... je v tom význam...a stejně se to nese těžko....co já s tím?

Svět občas zničíš ve chvíli…

 žít město už bych neuměla

Tu beton…

A Tam?…motýli.

Duším tu prokluzují těla

Dávno už nejsem k tíze smělá

Už bych to unést neuměla…

Kličkovat mezi kopřivami

Je pálivé a prosté vad

Obzorům u nás chybí rámy

A jsme tam sami…

Jinak sami!

Nádechem lze vše milovat.

Město je…jako z trnek křoví

Oděrek bezpočet  jen cestou  tramvají

Většina vět se nedopoví

Touha tu střádá na okovy

Skřípe to v kostech když se kovají

------

Tady a Tam…?

Vím….tak to vlastně není.

Člověk si s sebou nese galaxie

I smích

 i pláč

i před očima tmění

Kruh zvětšuje se …

Stvol trávy se mění

Sílí i rozdrcením

Dlažbou

Raší

Žije…


*