Sedím v Brně na hlavním nádraží. Venku je asi –5°C. Je mi tak nějak smutno. Přímo přede mnou stojí, poposedává, kolébá se a klátí šest opilých lidí. Spojují je dvě věci: přibližně stejný věk (přes padesát let) a láska ke krabicovým vínům.Zírám na ně už od chvíle, kdy jsem vešla do haly. Učím se od nich, jak vypadá život. Život, když vás nikdo nezaměstná, když vás nikdo nemá rád a když nemáte peníze.

Přichází stará cikánka. Kdysi černé vlasy se jí na skráních bělají. Sepraná růžová bunda zapnutá až ke krku. Na nohou natažené černé rozšlapané kozačky. Podpírá a zároveň táhne moderně oblečeného muže s tmavou pletí a francouzskými holemi. Je to její manžel. Na skupinku šesti opilců totiž ječí: „Vidíte jakej s nim mám zkurvenej život!“ Invalida ztrácí rovnováhu, stará cikánka už nemá sílu ho držet. Tři ze šesti ochlastů jí klopýtavě spěchají na pomoc. Sami by však oporu potřebovali. Proto není divu, že nejsou schopni invalidu zvednout.

Přichází policista.

„Chcete s ním pomoct, nebo si ho odtáhnete sami?“

„Jó, my to zvládnem.“ Zakymácí se jeden opilý, jenž má černý upatlaný kulich naražený až v očích.

Policista odchází.

Opilci zvedání zpitého invalidy po chvíli vzdali. Berou ho za ruce a po kolenou táhnou do hloučku mezi „kamarády“. Ztěžka ho nahazují na lavičku. Invalida se chvíli převaluje. Něco si neslyšně mumlá. Na ježka ostříhaná ženská na něj řve:

„ Ty prase! Ty ses pochcal! Ty cikánskej buzerante!“

Tluče ho do hlavy, přes obličej. Možná ho i škrábe po tvářích. „Ty kurvo!“

Najednou přestává. Obrací se ke svému příteli. Něco mu rozčileně vypráví. Invalida padá z lavičky. Jeho cikánská manželka celý výjev z povzdálí beze slova sleduje. Naprosto odevzdaná každodenní rutině.

 Ženská-ježek se prvním incidentem teprve dostala do ráže. Opět napadá invalidu: „Ty kreténe! Kdo si myslíš, že tě vymrdá?! Nikdo tě nechce! Vlastní rodina tě zavrhla!“

Invalida klečí na zemi. Rukou šátrá kolem sebe. Nikdo se nemá k tomu, pomoci mu zpátky na lavičku. Všichni z party opilců bez hlesu postávají kolem a neutrálně zírají na dvojici.

Konečně (s pomocí boží) se invalida vyškrábal na lavičku. Bere si do rukou své berle. Mocně se o ně opírá. Ženská-ježek mu přestala nadávat. Plivne na něj a pomalu obchází druhou lavičku, stejným obezřetným způsobem jako lvice obchází svou klec. Najednou ji znovu zaplaví vlna agrese. Otočí se na invalidu. Z lavičky stáhne nádhernou rudou růži v celofánu.      

„Ty hajzle! Taky ty chceš víno a nebudeš platit !?! Ty špinavej cikáne! Ty kurvo!“

Růží ho šlehá po hlavě. Temně červené okvětní plátky lítají vzduchem a s opožděnou grácií padají na špinavou, pomočenou a studenou zem…

Je mi tak nějak smutno. Dokousávám sušenku zabalenou v lesklém alobalu. Jak paradoxní. Dnes jsem byla na dni otevřených dveří jedné drahé vysoké školy, v batohu mám discmana. Ještě jsem nepoznala, co je to mít hlad. Nevím jaké to je být na světě úplně sám. Sice už jsem se opila, ale nikdo mě nemusel táhnout po kolenou. Občas mám zlost, nadávám lidem, dokonce jsme jednou ve vzteku praštila svou sestru. Ale květinu bych nechtěla zabít…..

A pak že je špatná mládež….