Polední žáry, ledových vichrů,

provoněné smaženým syrečkem,

-posypaným střepy z rozbité láhve od vína-,

si hrají v prosluněné koruně opadaného kaštanu,

který se krčí - zavřený do těsné krabice z pravidelných čtverců

vřazených do modulových rozměrů

post-funkcionalistického náměstí samoty.

Závanem větru letícím otevřeným oknem,

-s výhledem na parkoviště skotačících dětí

pod dozorem chovatelek z malého předškolního internátu rána-
se vznáší a padá načervenalý list ( dopravní prostředek permoníků,

co nemají na práci nic jiného než mlátit na bubínek paličkami uvnitř mojí hlavy, - držených v malých pacičkách- melodii,

podobnou tlaku na lebeční kost vyvolanou kynoucím mozkem).

Mluvím sám se sebou a sám si i nadávám,

vězněný snovými představami,

opařen ledovým pohledem měřící techniky,

která se vysmívá mým tělesným potřebám.

Unavený myšlenkami na zítřek a vzpomínkami na včerejší telefonáty hloupostí,

ulehám s ucpaným jícnem dušeného krocana nacpaného rýží,

uspaný věčným kolotočem onanujícího poledne v čajovém nálevu.