Kapitola 1.

Jen co jsem otevřel oči, věděl jsem, že tenhle den bude plný ibalginu a kávy. Do mého útulného radotínského bytu proudily odpolední paprsky a dopadaly na moji zmačkanou tvář poznamenanou včerejší oslavou. Všichni lidé, co mají co dočinění s dostihovým sportem, se sešli brzy po obědě na Chuchelském závodišti, aby zhlédli poslední dostihy sezony, Velké Derby. Shodou okolností jsem  mezi těmi lidmi byl i já. Jako každý rok se po skončení dostihů konala velká oslava, na pozvání jednoho z majitelů koní jsem se jí zúčastnil i já. Ačkoli jsem nebyl ani žokej, ani majitel a ani trenér. Vlastně s dostihovým sportem jako takovým jsem neměl nic společného. Pravda, občas jsem nějakým trenérům zajistil dopravu jejich koní, ale jinak nic. To, co mě pojilo s tímto dnem, byla láska ke koním, která u mě panovala už od dětství. Jako malý jsem měl sen stát se žokejem, ale všichni předpovídali, že na toto řemeslo budu přílišně velký. Trefili se. Představa 195 cm vysokého žokeje s váhou 90 kil je skutečně směšná. Byla to jedna z mých prvních životních ran. Výška mě nakonec od koní neodradila, začal jsem jezdit parkur a drezuru. Pravda, ani v tomto odvětví jsem se moc neuchytil. Každopádně láska ke koním ve mně nikdy neuhasla.

Ani neuběhlo šest hodin od konce oslavy a já teď ležel  v posteli s neskutečnou kocovinou. Po dlouhém přemáhání jsem se vybatolil z postele a postavil si vodu na čaj. To, co jsem spatřil v zrcadle, mě moc nepotěšilo. Viděl jsem vysokou postavu s hnědými vlnitými vlasy, s modrýma očima a díky notné dávce alkoholu pomačkanou a neoholenou tvář. V klidu jsem si pil čaj, jedl chleba se sýrem a koukal na televizi. Byl jsem tak zamyšlený, že když zazvonil telefon, polil jsem se. ,,Petře, broučku,“ ozvalo se z telefonu. Volala mi má žena Eva. Byla u svých rodičů na venkově pomoci při přípravách svatby své sestry Jany. ,,Ano, copak se děje?“ odpověděl jsem. ,,Nic, jen jestli si náhodou na něco nezapomněl?“. Najednou jsem si uvědomil, na co mi ušlo. Touhle dobou jsem měl být už asi hodinu u Evy a obstarávat nezbytné věci, jako jsou koláče, myrty svatebčanům, dopravu a tak dále. Ani jsem se nedivil, že následující zbytek hovoru, byl jen monolog ze strany Evy. Hned jsem se oblékl a sedl do svého miláčka Fordu Mondeo ST a vyjel směr Hostivice. Ne, že bych patřil mezi muže pod pantoflem, ale nechtěl jsem kazit dnešní slavnostní den a hlavně se zbytečně hádat se svou milovanou ženou.

Kdyby už fungoval bodový systém, tak jsem během cesty nasbíral asi takových padesát bodů a nejspíš by mi zabavili i rodný list. Ani jsem nestačil vylézt z vozu a už jsem dostal hromadu úkolů. Nakonec se vše bez jakýchkoliv problémů zvládlo a v klidu jsme vyjeli k radnici. Moc jsem nevnímal, kdo na mě mluví, nebo co se děje, hlavu jsem měl rozlámanou na tisíce střepů. Došlo mi až po chvilce, co se stalo. Píchli jsme. Začalo mi být pomalu do smíchu… protože taková věc se může stát jen mně. Zastavili jsme a já se vrhnul do výměny kola. Jakmile jsem se ohnul, málem jsem se pozvracel. Moc jsem nepřemýšlel nad tím, co dělám, a tak tmavých šmouh na mém obleku přibývalo.

Na radnici jsme dorazili s patnáctiminutovým zpožděním. Celý obřad proběhl bez větších problémů a my se vydali na slavnostní oběd a na oslavu. Jana a Martin, naši novomanželé, se potkali před pěti lety při sjíždění řeky Colorado v Spojených státech. Láska u nich zahořela ihned, stejně jak u mě a u Evy. Oslava se pomalu začínala obracet do stejné roviny, jako ta moje včerejší.

Byla půlnoc a já věděl, že i následující den bolestivý.

Probudil jsem se ve svém radotínském bytě. Jen co jsem otevřel oči, bylo mi zase špatně. Nejdříve mě napadlo, že je to vše jen deja vu. Ale bohužel nebylo. Začala mi tahle rána připadat až moc monotónní. Za poslední dva dny jsem vypil více alkoholu, než za posledních dvanáct měsíců. Až po chvíli jsem si uvědomil, že by vedle mě měla být jedna malá lidská hrouda, v podobě mé milované, zabalená do deky. Tahle moje malá hroudička se s ladností pohybovala po kuchyni a připravovala snídani. Připadalo mi to jako sen… potom, co jsem včera asi dělal.. člověk by očekával vyčítavý pohled nasupené manželky a ne krásnou vílu tančící po kuchyni a připravující snídani do postele.

Tak jako minulé ráno jsem se pomalu, ale jistě vybatolil z postele a šel se podívat na svoji ženu. Cestou jsem potkal hodiny a došlo mi, že vůně linoucí z kuchyně nebude snídaně, ale oběd.

Eva ke mně přitančila, políbila mě a pokynula, abych si sednul. Upřímně řečeno, musel na mě být smutný, spíš směšný pohled, seděl jsem tam a koukal jako vyoraná myš. Stále jsem nechápal, co se děje.. zatraceně, tohle přece není normální. ,,Evo?“ pronesl jsem s velkým otazníkem. Neodpověděla a místo toho přede mne položila velký talíř s opečenou kachnou a k tomu krásně vychlazené pivo, dvanáctku. Začal jsem přemýšlet nad tím, jak se člověk třeba podrbe na nose, když má na sobě svěrací kazajku.. pomalu jsem se totiž připravoval na svůj nový díl šatníku.. protože jsem si opravdu myslel, že jsem se zbláznil. Chvilku se na mě koukala a pak pronesla: ,,Mám pro tebe zprávu,“… ,,budeme mít děťátko“. Znovu jsem koukal jak vyoraná myš, ale nebylo to z toho, že bych byl zarmoucený, ba naopak. Zaplavila mne obrovská vlna štěstí, bylo mi hrozně krásně... bylo mi nepopsatelně. Vstal jsem a vzal Evu do náručí, pevně jsem ji mačkal, až jsem se lekl, jestli tím nemohu ublížit našemu dítěti… vlastně i Evě. ,,Jak dlouho to už víš?“ zeptal jsem se. ,,Bylo mi v posledních dnech po ránu špatně, nedalo mi to a udělala jsem si dnes ráno test.“ ,,Lásko,“ zeptal jsem se… ,,je to určitě jistý?“ ,,Cítím to, jsem si jistá!“ Znovu jsem ji objal a dlouho ji tak držel.