Úsvit zářil na jeho dům jasně jak o v Disneyových filmech. Bílé ohrady svítily na svěžím zeleném trávníku, až jste museli přivírat oči. Kos se načepýřil a zplna hrdla rozezpíval. Pošťák s balíčkem v podpaždí zaklepal na dveře a vesele si přitom pohvizdoval. Celé stáje zářily a zároveň byly v jednom kole, aby ne, vždyť sezona vrcholila a blížil se Zlatý Pohár v Clenthamu. Pošták se konečně dozvonil na majitele domu a celé téhle mašinérie plné plnokrevných nadějí. Dveře se otevřely a objevila se v nich impozantní postava, bezmála šest stop vysoká, krátké hnědé vlasy, modré oči, ve kterých se mísila moudrost se zkušenostmi, větrem, dujícím nad  nekonečnými pláněmi Newmarketu,  ošlehaná tvář. To byl on,  James Orfield, věhlasný dostihový trenér a bývalý žokej. Převzal si balíček, zaplatil a odešel do útrob svého domu. Akorát jsem se vracel s poslední skupinou ze cvalů. I když svítilo slunce, byla nepříjemná zima a vítr se člověku dostal na kůži i přes několik vrstev oděvu. Seskočil jsem z koně, předal ho jednomu ze stájníku, ať se o něj postará, a vydal se za Jamesem podat zprávu o našich koňských hvězdách. Vešel jsem do kuchyně, nalil si horkého čaje a usedl vedle Jamese. Ač závody stejného typu už zažil nespočetněkrát, a to nejen jako trenér, ale i jako žokej, byl nervózní. Clentham se sice bežel za týden, ale předcházelo tomu hromady zařizování, plánování a hlavně strach o své svěřence, aby se žádnému nic nestalo, a to člověku na dobré náladě moc nepřidá. Naším ztělesněním naděje byl tříletý mladý hřebeček jménem Ponkas, jako dvouletý dobíhal většinou na posledních pozicích, poté se ho ujal James, a nyní patřil mezi favority. A upřímně řečeno, ani já, třiatřicetiletý, 168 cm vysoký žokej s hnědými vlnitými vlasy a modrýma očima, jménem Nedd Store, jsem nebyl úplně tak klidný. To mně byla svěřena ta odpovědnost být jezdcem Ponkase a vší silou se ho snažit dovézt do cíle jako prvního. Dostihy jsem žil už odmala, můj dědeček byl všemi uznávaný dostihový kovář a sám vlastnil pár koní. Dříve než jsem se naučil chodit, seděl jsem na koni, v šestnácti jsem vstoupil do učení a od té doby jsem se od dostihů už nikdy nehnul.

Jakmile jsme s Jamesem probrali dnešní cvaly, zvedl jsem se a šel směrem k východu. ,,Nedde,“ ozvalo se za mnou, ,,dávej teď na sebe pozor, mám nějaký zlý pocit.“ Usmál jsem se na něj a v klidu odešel, měl jsem ho rád a on mě. Byl to férový chlap a nejlepší trenér, jakého jsem znal. Nasedl jsem do auta a jel  do svého malého útulného domečku nedaleko Newmarketu.

Druhý den brzy ráno mě probudil telefon. Byl to James. Jeho hlas byl vyděšený a chvěl se rozčilením. Nejdříve jsem mu moc nerozuměl, ale po chvíli jsem pochopil, co se mi snaží říct a úplně jsem ztuhnul. Ponkas byl pryč.

Když jsem se konečně dostal do stájí, byl tam hrozný zmatek. Všichni pobíhali sem a tam a uprostřed toho všeho zmatku stál bezradný James. Jakmile mě uviděl, rychle se ke mně rozešel. ,,Já to nechápu, ještě večer jsem se na něho byl podívat a… teď..“ docházela mu slova. ,,A co se vlastně stalo?“ zeptal jsem se. ,,No vždyť říkám, je pryč, ráno mě vzbudil jeden ze stájníku, že není ve svém stání.“ ,,Volal jsi policii?“ ,,Ne, ještě ne,“ odpověděl mi. ,,Tak ji zatím ani nevolej.“ Podíval se na mě s vytřeštěnýma očima. ,, Proč?“ ,,Stojíš snad o publicitu? Clentham za dveřmi a největší favorit zmizel.“ ,,Pojď, půjdeme si dát čaj, to ti pomůže,“ řekl jsem a on šel a ani nemukl. Překvapilo mě, že takový člověk jako on se takhle složí, vždycky jsem si myslel, že by ustál i výbuch atomové bomby. Uvařil jsem nám čaj, v klidu jsme ho vypili a James už byl klidný a začínal se podobat tomu Jamesovi jakého jsem znal. ,,Byli jste prohlédnout okolí, jestli jenom neutekl?“ zeptal jsem se. ,,Jo, byli, ale je sucho, takže nejsou vidět žádné stopy.“ ,,Nedde, já si nemůžu dovolit, aby se mu něco stalo, všichni majitelé by si potom ode mne odvedli koně.“ Nejhorší na téhle situaci bylo i to, že Ponkas nebyl Jamesův, nebo spíš ne celý, byl v syndikátu, patřil ještě dalším dvěma majitelům. ,,Majitelům si taky ještě nevolal?“ ,,Ne,“ odpověděl. ,,Kdo u něho byl naposled?“ ,,Nejspíš asi já,“ odpověděl mi.,, Pojď, vezmeme si koně a zkusíme ho najít,“ řekl jsem. Vyšli jsem na dvůr, nechali si připravit koně a v klidu jsme odklusali směrem k rozlehlým pláním Newmarketu. Když jsem tak nad tím uvažoval, nebude to zrovna jednoduchý úkol ho najít, Newmarket je jedno obrovské dostihové město plné stájí a stovek koní. Doprava je tady uzpůsobená koním, silnice.. vlastně všechno, ale je tady taky určitý řád, který musí všichni dodržovat a kdyby tady běhal kůň bez jezdce, hned by to věděl cely Newmarket a někdo by se ozval, ale to se nestalo. Jamesovi stáje stály na kraji Newmarketu na jih od všeho dění, za jeho ohradami byly už jen dlouhé a širé pláně, sem tam nějaký lesík. Asi tak za dvacet minut jsme docválali na okraj jednoho z těchto lesíků, nedaleko něj bylo malé rašeliniště. James se na mě mlčky podíval, sesedl z koně a šel se k němu podívat. Strach byl zbytečný, kolem rašeliniště bylo bahno a nikde ani stopa po koňských stopách. Od chvíle, kdy jsme vyrazili neuběhla ani hodina, ale mně to připadalo jako věčnost. Nechtěl jsem si připustit, že by někdo Ponkase ukradl, a ani to vlastně nešlo. Celé stáje byly vždy na noc bezpečně uzavřené a po celém pozemku pobíhali psi. S beznadějí jsme se vraceli zpátky, nejeli jsem stejnou cestou. Ani jeden z nás nemluvil, nebylo o čem. Na oba padala beznaděj, na Jamese, protože přišel o svého nejlepšího koně a nejspíš to pro něj znamená naprostý krach, jak finanční, tak i v kariéře. A pro mne.. pro to mne byla jediná šance získat Zlatý Pohár, poslední, který mi chyběl, a po kterém jsem tolik toužil. Přecválali jsme malou, roky nepoužívanou, cestičku a pomalinku se blížili k Newmarketu. Nedalo mi to, otočil jsem koně a vydal se po té cestičce. Vedla do staré obory, celá zarostlé, a ani už nebylo poznat, že to kdy byla obora. Najednou jako by se mi zastavilo srdce, ale hned se dostavilo zklamání. Příčina mé arytmie byl kůň, který si v klidu pil z malé prolákliny naplněné dešťovou vodou. Když jsem se ohlédl na Jamese, viděl jsem i v jeho očích zklamání a smutek. Styděl jsem se za sebe, protože ten kůň byla vlastně klisna jménem Evelin a patřila Jamesovi. Přes noc vždy zůstávala ve výbězích, a proto se možná stalo, že si nikdo nevšiml, že utekla. Seskočil jsem z koně a pomalu šel k ní, abych ji odchytil, když  tu mi zahradil cestu kůň, krásný, šlachovitý hnědák, ztělesnění síly. Teď už mi opravdu srdce stálo….byl to Ponkas. Pomalu došel k Evelin, otřel se o ni tak jemně, že nám, mně i Jamesovi, došlo, co se tu děje. Stáli tam sami jak dva milenci, veronští milenci, schovaní před světem, hlavy propletené do sebe, lehce oddechující, tak jemní, projevující si svou lásku možná lépe než lidé. Začal jsem se smát, tolik povyku, takového strachu, pomalu i zahozené kariéry kvůli věci, citu, potřebě v lidském světě tak normální. Pohroma byla zažehnána, připnuli jsme si Ponkase a Evelin na úvazy a vydali se domů.

Byl krásný březnový den jako stvořený pro Clentham, stál jsem v padoku a jen tak povrchně poslouchal poslední Jamesovy rady před závodem. Rozhodčí zaveleli: ,, Jezdci do sedel.“ A já nasedl. V klidu jsme bez větších šarvátek docválali ke startu, seřadili se a čekali na výstřel ohlašující začátek dostihu. Závod byl odstartován, všech šestnáct koní se vrhlo do víru závodu s neskutečnou vervou, chutí zvítězit a zapsat se do dějin.

Ten den byl opravdu krásný, doběhl jsem s Ponkasem o tři délky první do cíle.