TETA VĚRA PO 60 LETECH VZPOMÍNÁ

Blíží se výročí konce 2. světové války, proto jsem jednoho slunečného dne navštívila sestru mé babičky Věru. Nad šálkem černé kávy a domácí bábovkou jsem si nechala vyprávět o roce 1945 očima 15tileté studentky Gymnázia v Rokycanech.

• Pamatuješ si okamžik, kdy jsi se dozvěděla o konci války?

Ten si pamatuji naprosto přesně. 5. května jsem byla s tvou babičkou na poště, když tu náhle přišla zpráva z Prahy o začátku povstání. Lidé s jásotem vyběhli do ulic. Vedle pošty stál tzv. Hnědý dům, ve kterém sídlilo gestapo. Všichni bušili na jeho dveře s výkřiky jako: „Už jste v pr…!“, apod. My běžely s Alenou domů a akorát jsme zahlédly našeho pana domovníka, vyvěšujícího československou vlajku. Obyvatelé Rokycan se houfovali na náměstí, ačkoliv americké vojsko bylo stále v nedohlednu.

• Kdy tedy Američané přijeli?

Druhý den, tedy 6. května, přijel na náměstí první americký džíp omrknout situaci. Bylo to vůbec poprvé, co jsem viděla Američany. Byla to opravdu paráda.

• Matně si vzpomínám, že jsi mi kdysi vyprávěla nějakou historku týkající se právě džípu a Američanů…?

Ano, to byla tehdy akce. Jak tak džíp stál na náměstí, okolo něj se tlačily davy lidí. Já tam stála opodál se třemi kamarádkami. Nejráznější z nich, Líba, nás protlačila až k zelenému automobilu. Jediná z nás uměla anglicky a s vojáky se domluvila, že se s nimi můžeme v džípu projet. Tak jsme nasedly. Dostaly jsem spoustu bonbonů a čokolády. Džíp vyjel směrem na Prahu, za Rokycanami se ale otočil a jeho řidič nás zavezl do nedalekého Tymákova, kde sídlilo velitelství armády U. S. A.

Měly jsme být brzy doma, ale stále jsme několik hodin trčely v Tymákově. Líba se šla zeptat, co se děje, proč nás nechtějí odvézt nazpět. Dostalo se jí odpovědi, že pokud by nás vezli zpátky do Rokycan, hrozilo by nám nebezpečí Němců prchajících před Rusy na západ.

• A jak to tehdy nakonec  dopadlo?

Nakonec jsme se do Rokycan dostaly, ale před námi a za námi jelo několik tanků jako ochrana. Doma bylo hotové pozdvižení. Několik známých nás totiž vidělo jet s Američany ku Praze, odkud hrozilo, jak už jsem jednou řekla, velké nebezpečí ze strany Němců. Nejdříve nade mnou  spílala tvá babička, tu jsem ale umlčela pytlíkem bonbonů. Horší to bylo s rodiči. Dostala jsem pořádně na zadek. Ale stálo to za to, kamarádi nám posléze hodně záviděli.

• Dobrá, to bylo tedy 6. května. A co se dělo dál?

7. května přijela už celá armáda. Američané se ubytovali ve třetím patře našeho gymnázia a také  různě po bytech, u nás jich spalo šest. Někteří na dvoře, jiní na balkóně. Byli ohromně slušní.

Odpoledne byl z náměstí slyšet křik. Před prodejnou obuvi místní holič Vlasák poznal K. H. Franka jedoucího v autě. Franka zajali a následně veřejně popravili v Praze.

• Pokud se nepletu, přes Rokycany vedla demarkační čára. Povíš mi o ní něco?

Ta byla vyhlášená a ustanovená tuším už na konferenci v Jaltě. První vesnice za Rokycanami, Svojkovice a Holoubkov, už spadaly pod vojska Rudé armády.

Pokud někdo chtěl na druhou stranu, musel si na Národním výboru vyžádat Povolení pro přechod demarkační čáry. To bylo opět z toho důvodu, aby Němci nemohli na americkou stranu.

• Také jsem slyšela, že Rokycany navštívil sám generál G. S. Patton. Co je na tom pravdy?

Přesně tak. Američané u nás byl 9. pluk 2. pěší divize 3. armády generála Pattona. 9. pluk byl významný vojenský oddíl bojující v Normandii. V Československu mu velel plukovník Colonell. Ten se zamiloval do úřednice na místním hejtmanství Vlasty Štajfové. Nakonec si ji opravdu vzal a odvezl do Ameriky. Ale to tak na okraj.

Generál Patton dorazil někdy po 9. květnu, řečnil na náměstí. Byl to člověk s ohromným respektem. Před jeho příjezdem se vojáci dávali pořádně do kupy, lakovali si helmy, čistili boty, žehlili košile, apod.

• Jak bys tedy celkově zhodnotila tuto dobu?

Byly to nejkrásnější chvíle života. Tolik žvýkaček, bonbonů a čokolády! Navíc se nechodilo do školy, což bylo, jak si jistě dokážeš představit, báječné.

V jednu chvíli, když jsem koukala na náš dvůr, kde stála polní vojenská kuchyně, jsem si uvědomila, že opravdu existuje demokracie, když ve frontě na oběd stál oficír klidně až za obyčejným vojákem.

Po osvobození se také spousta děvčat z Rokycan provdalo do Ameriky.

Na tyhle chvíle opravdu nikdy nezapomenu…

• Já ti moc děkuji, že sis na mě udělala chvilku času. Bylo příjemné poslouchat tvé vyprávění.

Není zač.