Tak nějak prázdná stránka tetelí se nevinnou bělostí.
Zatím.
Jen divně na mě čumí.
Střádám kuličky do pytlíku, učím se znova násobilku
střílím jen tak pohledy po okolí a mám tužku
a vím, že nic hezkýho neuvidím.
Nepíšu, nemaluju, nemluvím.
Není s kým.
Svět se rozložil na světadíly. Kdysi.
Lidi se rozložili na nedefinovatelné druhy a povahy.
Neřeším lidi.
Jsem pohádka v Zemi dravosti.
Jsem šášulka ve světě smutku a pandemie a podivné doby.
Jsem mimozemská virtualita z metrixu skutečnosti.
Jsem kosmická loď s prázdným papírem místo vesmíru.
Nemohu letět nikam, dokud nenamaluju mapu.
Jenže…
Střádám kuličky do metrixu, učím se znova létat
asi už nepotřebuju mapy a nemám tužku
a vím, že stejně nic hezkýho neuvidím.
Děkuju si, že nepíšu a nemaluju a nemluvím.
|