Petr v autobuse začínal trochu klimbat, když si všiml Rudolfina. Proboha, vždyť za chvilku vystupuje! Ale bylo to opravdu Rudolfinum? Připadalo mu nějaké jiné, zvláštní. Ostré hrany koncertní budovy byly jaksi neobvykle zaoblené.

„Zastávka Právnická fakulta!“ oznámil nezúčastněný hlas.

Petr, ještě stále ponořen do svých úvah, klopýtal ven. Zavrávoral, zakopl o schod a kdyby se nechytl madla, zřejmě by už byl dávno na zemi. Co to se mnou dnes je? přemýšlel.

Když se vzpamatoval, podíval se na lidi na zastávce. Jakýsi chlap v obnošených džínách ho sledoval docela ustaraně. Ale blondýna ve ocelově šedém kalhotovém kostýmu po něm hodila kukuč a usmála se. Ale byl to opravdu úsměv? Nebyl to úšklebek? Neuměl to posoudit. Bylo to takové napůl lidské a napůl… jaké? Očima ho skoro propichovala.

Co se to se mnou dnes děje? Mám nějaké halucinace?

„Nechcete se se mnou projít?“ vyzvala ho ta žena nenuceně.

Ani se nebránil a ve všem se jí podvolil. Vedla ho zpátky k Rudolfinu. Pohlédl znovu k tomuto kulturnímu stánku. Ale ten už tam nebyl. Proměnil se ve velký létající talíř.