Také jste si jako děti říkali, čím budete a vaše sny se v dospělosti s realitou moc nesešly?

Představy dítěte o supermanovství, o tom, že bude jednou policistou, vojákem, v dívčím převedení pak slavnou tanečnicí, herečkou, se v dospělosti nevyplnily?

Už jste se s tím smířili, nebo si ještě říkáte: ,,Do důchodu daleko, to ještě stihnu!" ?

A tak mě tahle myšlenka průměrně vydělávající zaměstnankyně navedla k úvaze, možná i diskuzi - budete-li chtít, jak na tom jste vy, ostatní? Jste sami se sebou spokojení?

Já tedy nejsem, mé sny byly jiné. Přiznám se, studovala jsem pro titul a byla to chyba, vybrala jsem si obor, který s mou duší nemá nic společného a teď toho samozřejmě lituji. Říkáte, abych šla studovat dál, vždyť jsem ještě mladá. Ostatně v 35ti letech bych se v kratší sukni a větším nánosem makeupu od studentů ještě příliš nelišila. Jen ta sukně by mi asi neslušela tolik, jako jim. Ale řeknu vám, tolik let studií, absolventská práce, bakalářská práce a diplomová práce, ne, to se mi nechce psát ještě jednou, byť na téma, které mě baví. Prostě jsem ve věku, kdy se dřív už umíralo, mé vlasy o tom začínají mluvit nahlas, i když se s nima ještě hádám, vím, že vyhrajou. Ještě nemám menopauzu, ale mateřství, byť jedno, už mám za sebou a cítím se tak trochu starší, než jsem byla před mateřstvím. To se nesmějte, děti přidají vrásek, potvrzuji. 

Ale dál: Dospěla jsem k názoru, smíření. S osudem. Možná rezignace? Nedostatek sil a energie?Spánku? :-) .. nebo dokonce sebevědomí a vůle? Prostě, že se smířím, že nejsem hvězdou, kterou jsem ve dvanácti chtěla být, že už neudělám provaz a nekopnu míč do brány. Jsem tu, abych dovedla dítě k dospělosti a ekonomicky se podílela na "vývoji" naší země. Průměrně. 

Říkám si dál:  

Nechme vyniknout druhé, proč zrovna já bych měla být ředitelkou vesmíru? Z mého sobeckého pohledu tkví jediné možné uspokojení - většina ostatních by záviděla. Mysleli by si, že sami to zvládnou lépe - tudíž zde nevidím příliš velký smysl v tom, proč zrovna já bych měla být lepší než ostatní.

Když jě někdo úspěšným fotbalistou, ano - zřejmě je hodně fanoušků, co ho sleduje a přeje mu to, ale proč zrovna on, proč ne někdo jiný?

Dělám ty věci pro sebe? Nebo pro to, co si o mě myslí ostatní? Proč studujeme vysoké školy, či školy obecně? Proč se snažíme o lepší kariéru? Proč zrovna my bychom to měli někam dotáhnout? Jen pro naše uspokojení? Pro pochvalu rodičů? Co takhle to břímě - to neustálé snažení, posun, nechat prostě někomu jinému a smířit se s prachobyčejným životem průměrného člověka, který prostě není lepší než ostatní.

To je celé mé kratičké a nepříliš hluboké zamyšlení, s který se asi setká každý ve středním věku. Je to krize? Asi ano, a to mé děti ještě neopustily hnízdo :-)

Držím vám palce, ať vám energie a síly neubydou jako mě. Možná je to jen dočasné a po této krizi začnu zase žít, nebo s příchodem důchodu energicky psát, kreslit a naučit se nový hudební nástroj (k notám mám tedy odpor, asi proto, že je přirovnávám k matematice). A tak..

Přeju to vám, vy buďte silní, vy něco dokažte. Protože z pohledu vesmíru nezáleží, jestli něco dokážu já, nebo právě vy.

Děkuji předem za upřímnou odpověď