Mít tak domov na palubě lodi, zdravit jitřní šero skrze
okna, pohupující se v rytmu mořských vln nahoru a dolů.
Maják
vystavěný ze zrcadel vlídného světa by odrážel příznivý vítr do plachet,
občas bych škrtnul hvězdou, jak sirkou
a hodil ji do černé vody
i s lahví bez dopisu
jen pro ten pocit
dohodit co nejdál,
utřel rukávem z rybářské sítě zaprášený Měsíc
pronikl by molem jak když horníkovo oko pronikne úzkou chodbou osvětlenou
kahancem.
Rozhoupaný by byl svět,
mezi mořem kamenů, kde by uvízlo kousek pláštěnky
jak severní cíp ukazující směr.
Měsíční paprsky natažené jak cévy by ladily svou stříbrnou stupnici,
opatrně bych je překročil,
nezvážené vlny na ramenou ticha
by počítaly
každé zrnko písku. |