Pan Pavlát byl nenápadný muž. Nikdy se neusmíval, byl naprosto vážný. Obyvatelé z jeho domu ani netušili, kolik je mu vlastně let, ale protože byl v důchodu, odhadovali, že určitě přes šedesát. Po ulici chodil drobnými krůčky a ve velké nákupní tašce si jednou za čas nosíval nákup.

Ti zasvěcení věděli, že je to bývalý archivář. Občas ho navštěvovali sousedé a známí, kteří si od něj půjčovali brožurky a letáky o kulturních památkách. Někdy na jejich doporučení přicházeli i další zájemci.

Pro každého, který vstoupil do jeho bytu poprvé, to byl menší šok. Všude krabice. Kolem stěn v předsíni, na zemi v pokoji, zastrčené i v policích skříní. A přestože měl pan Pavlát i skříně na šaty a knihovnu, krabice upoutávaly největší pozornost. Pan Pavlát byl ovšem velice vstřícný a ve změti krabic měl přehled.

„Aha, tak vy byste chtěl nějaké informace o trojském zámku, hned vám to najdu,“ řekl a hned neomylně kráčel do předsíně, sundal dvě krabice, aby se dostal k té spodní, na které byl nápis Památky Praha a hledal v abecedně seřazených dokumentech pod písmenem T.

„Tak prosím, tohle bych k tomu měl.“

Návštěvník byl mile překvapen tím, jak rychle pan Pavlát hledaný dokument našel. Velice mu děkoval a po návštěvě zámku k němu opět rád zamířil, aby se s ním podělil o dojmy a vrátil mu zapůjčenou brožuru. Nezřídka taková návštěva končila pitím čaje a dlouhým povídáním.

Časem ale začalo být patrné, že pan Pavlát už vše nezvládá tak jako dřív. Vypadal unaveně a návštěvy začal odmítat. Chodil pomaleji. Když se ho někdo ze sousedů zeptal, zda nepotřebuje s něčím pomoct, třeba s nákupem, jen kroutil hlavou.

Uplynula nějaká doba a lidé si všimli, že už nenosí svou velkou nákupní tašku. Místo ní měl na ramenou dva popruhy a na nich zavěšenou velkou krabici. Na návrhy známých, že mu koupí tašku na kolečkách, aby nemusel těžké nákupy nosit, reagoval odmítavě. Takhle mu to prý vyhovuje.

Lidí si zvykli vídat ho s nákupy v zavěšené krabici a už se ničemu nedivili. Děti na něj začaly pokřikovat Pan Krabice. Postupně začal ven chodit jen zřídka. Sousedka, která měla byt na stejné chodbě, u něj zazvonila a nabízela, že mu bude vařit obědy. Opět na ni zíral a kroutil hlavou.

Asi o měsíc později ho spatřili, jak jde opět na nákup se zavěšenou krabicí na krku, ale tentokrát měl krabice přivázané i na nohou místo bot. Jeho kroky na chodníku dělaly velký rámus, proto přitáhly všeobecnou pozornost. Několik kolemjdoucích se snažilo s ním navázat kontakt, ale on na nic nereagoval. Kráčel dál po chodníku jako v transu. Nakonec zavolali sanitku a ta ho odvezla do Bohnic na psychiatrii.

Jedna ze zdravotních sester byla posléze vyslána do jeho bytu. Když jej otevřela, zůstala v úžasu stát. Všude krabice. Po zemi se válely různé brožury a letáky a v krabicích byly nastrkané konzervy, těstoviny, rýže, mouka, vločky, olej, hnijící zelenina a ovoce.

Nejbližší sousedka pana Pavláta vyšla z bytu a šla se podívat, zda se pan Pavlát vrátil. Když uviděla otevřený byt a ve dveřích neznámou ženu, jen do bytu opatrně nahlédla. A zhrozila se. Zalitovala, že se od něj nechala odbýt.

Stav pana Pavláta se v psychiatrické léčebně dále zhoršoval. Neustále vyžadoval, aby mu léky a všechny jeho věci dávali do krabic.

Psychiatr se nakonec rozhodl,že mu jeho posedlost krabicemi nebude vymlouvat.

„Víte,pane Pavlát, celý náš život je v podstatě taková krabice. Domy, ve kterých žijeme, auta, kterými jezdíme, počítače, televizory, to vše jsou krabice. Takže nakonec v té dřevěné krabici rádi skončíme.“

Na tváří pana Pavláta se poprvé objevil úsměv. Jeho ústa se roztahovala čím dál víc, až se smála a nakonec se řehtala na celé kolo. A když přestala, byl pan Pavlát po smrti.