Dílo #72787
Autor:Pepík z Hudlic
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Povídka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:24.10.2020 15:40
Počet návštěv:440
Počet názorů:17
Hodnocení:7 3 1

Prolog

Jde o příběh člověka, který i přes nesporný talent a schopnost se prosaditneumí k životním situacím přistupovat ospěle, postarat se o manželku a o dítě, navázat plnohodnotný přátelský vztah, vyrovnat se s vážnou nemocí.

Umělec

Robert Mácha se narodil starším rodičům. Jeho otec byl umělecký řezbář a se sňatkem a založením rodiny otálel. Dlouho se nechával obletovat krásnými ženami, až se nakonec rozhodl usadit a vzal si ženu sice méně krásnou, leč praktickou, o které věděl, že mu zajistí poklidné zázemí.

Dokud byl Robert v peřince, starala se o něj převážně matka, starý Mácha vylézal z pracovny jenom když kluk řval a rušil ho v jeho práci. Ale když malý Robert začal chodit a brát do ruky různé věci, projevil o synka větší zájem. Především musel hlídat, aby mu Bertík nesebral nějaké dláto nebo nožík a neporanil se. Ale přitom bedlivě sledoval, jak tyto předměty v ručičce drží a zda je naděje, že půjde v jeho šlépějích.

Jak Robert rostl, bylo zřejmé, že ho přitahuje vše, co má silný výtvarný náboj. Nejen fotografie a obrazy, ale i barevné působení záhonu v parku, geometrie kamínků v chodníku, hladina rybníka posetá dešťovými kapkami.

Od tří let si začal vystřihovat z poskládaného papíru krásné vzorky. Potom si bral od maminky odstřižky látky, když něco šila, a vystřihoval z nich různé tvary. „Mami, podívej, to je lev,“ ukazoval. „Ten kluk má fantazii,“ pokyvoval hlavou Mácha.

Ale běda, když po něm chtěli něco, co mu bylo proti srsti.Začal se vztekat a kopat do nábytku.

„Bertíku, ukliď si hračky.“ A hned následovalo „Ne a ne a ne!“

Nevztekal se ovšem jen doma. Jednou ho maminka vedla domů z parku. Na semaforu u přechodu se rozsvítila zelená a maminka zavolala: „Bertíku, honem pojď!“ Bertíka v tu chvíli ale zaujal zajímavě vybarvený tulipán na jednom ze záhonů a dal se do breku: „Nepudú!“ Maminka ho na přechod dovlekla téměř násilím. Bertík ale nepovolil. Lehl si na přechod a kopal nohama do vzduchu. Přitom křičel to svoje „Nepudú!“ Mezitím už svítila pro chodce červená a auta začala u křičícího dítěte zastavovat. Jeden řidič vyběhl rozčileně ven a vynadal mamince, ať s ním něco udělá. Nakonec přiběhl strážník a musel kluka z vozovky odnést, protože maminka neměla sílu ho zvednout.

 

Bertík tedy hned od první třídy začal chodit do Základní umělecké školy na kurzy výtvarné výchovy. Naučil se tam postupně jednotlivé výtvarné techniky. Každý předmět,který namaloval nebo vyrobil, maminka pečlivě vystavovala v obýváku i kuchyni. Problém byl v tom, že Bertík kromě výtvarky na žádný jiný kroužek chodit nechtěl.

„Měl by ses trochu hejbat,“ zlobila se maminka. „Ani s klukama venku neběháš…“

„Prosím tě,“ řekl Bertík opovržlivě. „Kopat do balónu, to je nějaká zábava?“ Maminka dlouho přemýšlela, který sport by na Bertíka mohl působit esteticky. „A co krasobruslení? To by se ti nelíbilo?“ Bertík jen pokrčil rameny: „Tak třeba.“

Maminka zapsala Bertíka do krasobruslařského kurzu a koupila drahé krasobruslařské boty. Po dvou návštěvách jí Bertík bohorovně sdělil: „Už tam nepůjdu. Nejsem blbec, abych se pořád za někým odrážel levou a pravou nohou.“

„Tak ho nech,“ rozčilil se Mácha.“Aspoň bude mít víc času na učení.“

Bertík tudíž do žádného sportovního kroužku nechodil a odpoledne po škole trávil nejčastěji doma stavěním lega a dalších stavebnic. Své výtvory ještě vylepšoval různými drobnými předměty, které si vzal nejčastěji v kuchyni. Maminka potom řadu věcí nemohla najít, například naběračku, kterou Bertík použil místo lopatky bagru, nebo plátěný ubrousek, ze kterého udělal stan. Učení a úkoly ho zajímaly jen okrajově. Ve škole si pár kamarádů našel, ale byli to spíš kluci, se kterými komunikoval víc po facebooku než že by k nim chodil na návštěvu.

V průběhu základní školy si kromě výtvarné výchovy oblíbil i dějepis, kde se dovídal o významných umělcích, a kupodivu i biologii, která ho inspirovala k získávání přírodních barviv. Často se stalo, že jeho obrázek vybrali a vyvěsili ve škole. Bert to radostně sděloval rodičům: „Mami, tati, mám obrázek vystavenej ve vestibulu!“ „No to jseš pašák,“ reagoval nadšeně potěšený otec. Maminku to ale zarazilo: „Asi bysme ho neměli tak moc chválit,“ podotkla. „Ale prosím tě,“ zasmál se manžel. „Kluk si musí vytvořit sebevědomí!“

 

Roky plynuly a Robert Mácha vystudoval Akademii výtvarných umění. Tam i on, stejně jako kdysi jeho otec, potkával krásné ženy. Klaněly se jeho geniálním nápadům a Roberta to pochopitelně těšilo. S jeho budoucí ženou ho však svedla čirá náhoda. Nesl jedné své vyučující pozvánku na svou vernisáž a ta si vstupenku vzít odmítla. „V pátek nemám čas,“ řekla dost ostře. Bylo nad slunce jasnější, že v pátek mít čas na vernisáž zkrátka nechce.

„Já bych si tu vstupenku vzala,“ řekla najednou její kolegyně. Možná měla ze situace trapný pocit nebo jí to přišlo nezdvořilé, každopádně Robert z toho byl na vrcholu blaha. Jeho skrytá obdivovatelka!

V onen pátek se sešli na vernisáži a pro oba to byl šťastný den. Robert si jejího zájmu považoval a zval ji dál na různé výstavy i jen tak, na sklenku vína. Drahuška nebyla výtvarnice. Učila angličtinu. A tak ji Robert občas požádal, aby mu něco přeložila.Zkoušku z angličtiny už měl sice zdárně za sebou, ale přece jen jazyky nebyly jeho silnou stránkou.

 

Po studiích si Robert Drahušku vzal a nastěhovali se do velkého bytu k jeho rodičům. Jeho rodiče ji ovšem nepřijali příliš nadšeně. Drahuška pocházela z vesnice a její otec dělal agronoma. Robertova maminka na ni žárlila, protože viděla, že Drahuška nejen umí anglicky, ale taky umí líp vařit, starý Mácha byl proti, chtěl, aby si Robert vybral ženu z uměleckých kruhů. Drahuška to měla od začátku dost těžké. Musela se spoléhat sama na sebe. Když jednou poprosila Roberta, aby jí pomohl utřít nádobí, prohodil starý Mácha ironicky: „To seš brzo pod pantoflem!“Od té doby jí Robert s ničím nepomohl. A vše se ještě zhoršilo poté, co se jim dva roky po svatbě narodila dcera Leontýna. Drahuška teď na mateřské musela trávit celé dny s nepříjemným tchánem, který byl v důchodu. Plačící vnučka ho rozčilovala stejně jako kdysi jeho vlastní syn. Proto se Drahuška snažila, aby se od jeho rodičů odstěhovali a podařilo se jí sehnat byt, kde by měl Robert svůj ateliér a mohl se věnovat v klidu své tvorbě. S majitelem bytu se dohodli na splátkách a krátce nato se do bytu přestěhovali. Ze začátku to fungovalo, Robert byl zalezlý ve své pracovně a ona se věnovala Leontýnce. Za nějaký čas ale Drahušku začaly trápit nějaké ženské problémy a lékaři jí řekli, že musí na operaci. Před nástupem do nemocnice tedy Leontýnku odvezla k rodičům. Robert odešel bydlet ke svým rodičům. Bohužel kooperaci vznikly komplikace a Drahuška musela v nemocnici zůstat dva měsíce. A Robert nezahálel. Nejenže pracoval na svém novém projektu s textilními technikami, ale našel si rychle za Drahušku náhradu. Fotografku Dianu. Trávil s ní večery, někdy i noci ve svém nyní prázdném bytě. Když se Drahuška vrátila z nemocnice, našla po bytě vyvěšené černobílé fotografie. „To jsou fotky Diany Šotolové, hrozně mě to inspiruje,“ vysvětloval Robert. Drahuška tomu nevěřila. Možná ho to inspiruje, ale hlavní inspirátorka je určitě Diana. Robert i po Drahuščině návratu zůstal bydlet u rodičů a Drahuška zůstala ve velkém bytě s Leontýnou sama. Rozvod na sebe nedal dlouho čekat.

 

Po rozvodu s Drahuškou začal Robert vykřikovat, že teď je konečně svobodný a může se naplno věnovat své tvorbě. Se svými textilními technikami měl úspěch a dále je rozvíjel. Jezdil po celém světě a Diana ho všude doprovázela. Svou dceru Leontýnku vídal málokdy.  Většinou si ji bral o víkendech na odpoledne, chodil s ní do cukrárny nebo do restaurace. Sám si dopřával bifteky a drahá vína. Cpal se sachrem, který miloval. Někdy s nimi byla i Diana. Jednou potřebovala Drahuška zůstat déle v práci a požádala Roberta, aby přišel k nim a zůstal s Leontýnou doma, protože byla nemocná. Když přišla domů, nestačila se divit. Leontýna jí přišla přivítat se slovy „Mami, podívej, já jsem víla.“ Měla na sobě od Roberta spíchnuté dlouhé šaty ze záclonoviny, kterou Drahuška nedávno koupila, aby do obývacího pokoje ušila nové záclony. „Děláš s ní akorát samý blbosti!“ vybuchla. „Nic ji nenaučíš, akorát ji přecpáváš cukrovím!“ Leontýna ale za tatínkem chtěla chodit, všechno s ním bylo mnohem zábavnější než s maminkou, která chtěla, aby se učila, zametala, pomáhala jí v kuchyni. Nemohla jí v kontaktu s otcem bránit, bylo to ostatně domluveno už při rozvodu.

 

Robert byl jako umělec na vrcholu. Zvali ho na vernisáže, na přednášky. Ve výtvarném světě byl autoritou. Stýkal se mnoha uměleckými osobnostmi a vedl bohémský život. Alkohol tekl proudem. S Dianou, se kterou léta udržoval poměr, se vzali. Ve své tvorbě postupně přešel od textilních technik k využití různých přírodních materiálů. Do svých obrazů zakomponovával uschlé listy stromů, vysušené bobule, drobné kamínky a větévky, uschlá poupata. Ale nikdy celé, jen jejich části, takže na první pohled nebylo patrné, jaký mají předměty na jeho obrazech původ. Často je také přemaloval jinou barvou. Rozhodl se tuto metodu aplikovat na cyklus velkých pláten Máj podle Karla Hynka Máchy. A naprosto jasně upozornil na to, že tento básník je jeho jmenovec, když cyklus obrazů podepsal Robert Hynek Mácha. Cyklus měl velký úspěch. Kritika se o něm vyjadřovala v superlativech. Starý Mácha v té době už byl vážně nemocný se srdcem, nicméně šel se na výstavu o holi a podpírán svou ženou podívat. Pár měsíců nato zemřel.

 

Robertovi bylo přes šedesát a stále užíval života. Měl však nedostatek pohybu, k tomu se přejídal, to se vše začalo projevovat na jeho zdraví. Hodně ztloustl, začal mít řadu zdravotních problémů. Chodil po vyšetřeních. Diana mu vařila dietu a snažila e, aby vedl zdravější způsob života. Ale už bylo příliš pozdě. Přišel krutý ortel: rakovina tlustého střeva. Nepomohla ani operace. Přestože na začátku se snažil dělat před známými humory a dál pracoval, začaly mu docházet síly. Ukazovalo se, že kamarádi, kteří se v době slávy kolem něj motali, to dělali jen proto, aby se zviditelnili. Teď, když byl mimo výtvarné dění, ho hodili přes palubu. Kromě manželky a dcery Leontýny, která vystudovala dějiny umění, neměl prakticky nikoho. Bylo mu špatně a celé dny trávil tím, že na všechny a na všechno nadával. „Všichni se na mě vykašlali,“ říkal, nebo „Nikdo mě nepolituje.“ Nemoc ale postupovala rychle. V poslední fázi byl už Robert stále na morfiu a většinu dne prospal. Před smrtí měl ještě světlé chvilky. „Mám tě rád,“ řekl jednou Leontýně. Zřejmě si až v této chvíli uvědomil, že jí to měl říct už dávno. Smrt ho navštívila ve spánku.

 

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Pepík z Hudlic', 25.10.2020 06:58.

Názory čtenářů
24.10.2020 18:22
Mario Czerney
Skončil jsem u zelené na semaforu, omlouvám se - špatně rozeznávám barvy.
24.10.2020 20:47
fungus2

24.10.2020 20:50
Pepík z Hudlic
Díky za tip.
25.10.2020 17:53
darmoděj
Je mi to velmi blízké, četl jsem se zatajeným dechem...
25.10.2020 18:18
šášulka
Četla jsem jedním dechem...
26.10.2020 12:49
Andrew Maxwell
darmoděj napsal(a):
Je mi to velmi blízké, četl jsem se zatajeným dechem...
Darmoději, příběh je dojemný, přesto, opravdu je skvělý na literku? Přijde mi napsán hezky, leč naprosto normálně, necítím snahu nad dojemnost příběhu přidávat něco uměleckého.
26.10.2020 13:25
Pepík z Hudlic
Já myslím, že to tak darmoděj ani nemyslel. Jen ho to zaujalo.
Díky všem za reakce.
26.10.2020 13:35
Andrew Maxwell
Pepík z Hudlic napsal(a):
Já myslím, že to tak darmoděj ani nemyslel. Jen ho to zaujalo.
Díky všem za reakce.
Asi zbytečně prudím, omlouvám se. Děkuju za seznámení se zajímavým člověkem.
26.10.2020 18:19
psavec
Zaujalo.
26.10.2020 18:58
Pepík z Hudlic
To jsem rád,psavče.
27.10.2020 01:29
Mario Czerney
Andrew Maxwell napsal(a):
darmoděj napsal(a):
Je mi to velmi blízké, četl jsem se zatajeným dechem...
Darmoději, příběh je dojemný, přesto, opravdu je skvělý na literku? Přijde mi napsán hezky, leč naprosto normálně, necítím snahu nad dojemnost příběhu přidávat něco uměleckého.
Nech je, ať rozdávaj:) vláda kdyžtak natiskne nové!
27.10.2020 03:10
W.Floyd
Zapeklitý příběh a příběhy ze života čtu rád. Početl jsem a s potěšením rád k Tobě nahlédl.
27.10.2020 08:19
Andrew Maxwell
Mario Czerney napsal(a):
Andrew Maxwell napsal(a):
darmoděj napsal(a):
Je mi to velmi blízké, četl jsem se zatajeným dechem...
Darmoději, příběh je dojemný, přesto, opravdu je skvělý na literku? Přijde mi napsán hezky, leč naprosto normálně, necítím snahu nad dojemnost příběhu přidávat něco uměleckého.
Nech je, ať rozdávaj:) vláda kdyžtak natiskne nové!
:-)))))
27.10.2020 08:55
Pepík z Hudlic
Díky, Floyde. I Tobě dík, Maxwelle. Jsem rád i za diskusi. :-)
27.10.2020 13:36
Andrew Maxwell
Pepík z Hudlic napsal(a):
Díky, Floyde. I Tobě dík, Maxwelle. Jsem rád i za diskusi. :-)
Duše s formátem, to se dneska tulik nevidí.
10.11.2020 23:28
josefk
dočetl jsem celé :)
17.11.2020 13:45
Pepík z Hudlic
?.))

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)