O poslední plavbě toho léta

207


Slunce zář oceán mění v zlatý jas,
vlní se ve větru, až k obzoru se dme,
paprsky sluneční prozáří toho moře pás,
čeření oceánu lánu, kam jen oko pohlédne.

Od horizontu zlatého koráb se kolébá,
jej zřím a vím již, je toho léta posledním,
jež zlaté poklady oceánu v sebe vstřebá,
a za obzor odpluje vstříc podzimním dním.

Houpavě kolesa se otáčejí vlnami zlatými,
každým otočením zůstanou kýlové brázdy,
v nich mizí oceán zlatý, stigmata zůstávají,
s nocí již zlatě září jen nad mořem hvězdy.

Křižuje kombajn sem a tam, hledaje kotviště,
až zlatý oceán je ten tam, místo něj strniště.