Jako o každé velké přestávce si i dnes Bára vytáhla z aktovky pytlík, ve kterém měla korálky a silonovou mit na navlékání. Byla to činnost, u které dokázala sedět celé hodiny a přinášela jí radost. A velká přestávka byla ideální na navlečení alespoň jednoho náramku. 
Už si dávno zvykla na posměch svých spolužáků, kteří ji častovali různými jmény, nejčastěji jí však říkali Korálka. Kluci jí vždycky část korálků sebrali, schválně je kutáleli po třídě a cvrnkali do nich jako do kuliček, holky se jí vyptávaly, pro kterou opičku v zoo to bude a další nesmysly. Naučila se vůbec si toho nevšímat a jen navlékat. Mlčet.
Dnes si donesla červené a žluté. Většinou si vybírala méně jasné barvy, bleděmodrou, růžovou, tyrkysovou. Ale dnes slunce od rána tak krásně zářilo, že se rozhodla pro žlutou. Žluté kuličky svítí jako to sluníčko, říkala si. 
Jakmile je ale spolužáci uviděli, hned se do ní pustili.
„Helé, dneska má žlutý, jenom aby nedostala žloutenku!“ zařval Ondra a všichni řičeli smíchy.
„Ale prosím tě, žloutenku, to ne, ta určitě dostane žlutou zimnici, ta je mnohem horší,“ přidal se Vašek a už to jelo. 
„Zimnicé, zimnicé, já jsem žlutá zimnicé!“ ječel Patrik a teatrálně drkotal zuby. 
Ostatní kluci to po něm začali opakovat.
Ani holky nezůstaly pozadu. „Hmm, to se špatně léčí, ta žlutá zimnice,“ prohodila Adélka.
„No, a člověk při ní musí bejt na samotce, aby druhý nenakazil,“ dodala Johanka.
„Jasně, dáme ji na samotku,“ hbitě na to zareagoval Martin.
„Na sa-mot-ku, na sa-mot-ku,“ začala skandovat celá třída.
Bára dělala dlouho co mohla, aby si jejich povykování nevšímala. Ale když začali pokřikovat slovo samotka, vybavila se jí scéna z jednoho filmu, kde pacientovi dali svěrací kazajku a zavřeli ho do vypolstrované místnosti. Najednou se v ní spojil strach a vztek a celá její duše v duchu křičela: Na samotku nééé!
V nastalém zoufalství nevěděla, co má udělat. Ale pak ji něco napadlo. Spolyká všechny žluté korálky, ať už to skončí. Zúčtuje s posměchěm už navždy. Vzala jeden ze žlutých korálků a spolkla ho. Byla až překvapená, jak jí to šlo snadno. Když měla poklnout nějakou tabletku, dělalo jí to problémy. Korálek měl na rozdíl od tabletky aspoň půl centimetru v průměru a zmizel v ní jako nic. Začala tedy polykat další.
„Co blbneš?“ vyhrkla Adélka.
„Týjo, vona se fakt zbláznila,“ komentoval to Martin.
„Paní učitelkó, ona polyká korálky!“ volala vyděšená Johanka.
Učitelka přiběhla do třídy. „Proboha, vyplivni to, co to děláš?“ snažila se Báře domluvit.
Ta ale na nic nedbala a v polykání pokračovala.
„Proboha, zavolejte někdo sanitku...“