14. 2. 2016

(nn)

Jedna archivní ze šuplíku

I.

Až se propadnu do tý divný tmavý deky

tak za mnou zaklapne hladina

na který tvůj obraz jako maják

pomalu pohlcuje vodní vzduch

kdysi jsem tvrdila, že je třeba mít syna

kázala jsem z lavice jak vzorný školák

čekala na pochvalu od tabule

čekala na velkou oslavnou řeč

dnes můžu akorát jezdit prstem po mapě

ukázat na všechny nerovnosti povrchu

ale tu křehkost zapsanou ve vrstevnici

těžko gestem popíšu druhým

II.

Je to jak jezdit na kole

prý to nikdy nezapomeneš

nezapomeneš na jarní den

kdy za oknem všechno třeští v mapách světla

a já s nepřítomným výrazem

čtu v křídlech mouchy vlevo nad zrcadlem

všechno o netečnosti

která se sama nerodí, která prostě existuje

Je to jako jezdit na kole

Padat a kousat do prázdna

zatímco za dveřmi pomalu projíždí

Lůžkový vůz směr pitevna

III.

Objekt A byl vhozen do bílého pole

Ohó! Led prý neřeže, je to šarlatán.

Objekt A se oddělil od své přímky a

Pomalu zapadl kamsi za obzor

A tak tu stojím bez smuteční řeči

Úvod mi nevyšel, prostředek nemám

A konec, konec nastal sám od sebe

Na slepé mapě těla

Marně hledám pohyby