V kuchyni na stole ležel mobil a už byl docela zesláblý. Čekal, jestli někdo nepřijde a nepomůže mu. Vida, objevila se holka Eliška, ta to jistě napraví.
"Počkej, hned přijdu!" volala Eliška na brášku do dětského pokoje. "Jenom si vezmu šťávu." A nalila si do skleničky pomerančový džus z lednice.
Štáva, to je ono! pomyslel si mobil. Jeho majitel, Eliščin tatínek, vždycky říká, že mu musí dát šťávu.
"Mně prosím taky," řekl proto Elišce slabým, chraplavým hláskem. Musel to ale ještě zopakovat, protože mluvil tak potichu, že ho Eliška neslyšela.
"Já bych chtěl taky šťávu, prosím." skoro zakřičel.
Eliška si ho konečně všimla.
"Ty bys chtěl šťávu, mobilku?"
Trochu ji to překvapilo. Nikdy neviděla, že by tatínek dával mobilu džus.
Ale proč to nezkusit, když ten mobil tak hezky prosí? Vzala tedy krabici s džusem a trochu šťávy na mobil nalila.
Mobil se hrozně zakuckal, pak začal chraptět a prskat a pak ztratil vědomí.
Eliška stála nad ním a nevěděla, co dělat. Vždyť přece udělala to, co chtěl!
"Tatí, s tím mobilem něco je," zavolala.
Tatínek hned přiběhl. "Tys ho polila?" divil se.
"On chtěl šťávu, víš?"
"Aha," rozesmál se tatínek. "Ale to je jiná šťáva, víš? Elektřina."
Potom svého mobilka hezky vysušil a zapojil do zásuvky.
Mobil se rázem zaradoval: "To je ta pravá šťáva, která mi dodá potřebné síly. Juchů!"
A zavolal na Elišku: "Já už mám taky šťávu!"
"Já vím, mobilku. Tu zase nemůžu já."
Oba se tomu dali do smíchu. |