To vám byla jedna kouzelná čepice a ta patřila Vojtovi. Vojta tuhle kšiltovku nosil všude s sebou. Bodejť by ne! Hned jak si ji nasadil na hlavu, všechno věděl. Ve škole proto řešil i ty nejtěžší matematické úkoly, zvládal i fyziku, přírodopis, snadno se v zeměpise orientoval na mapě, pamatoval si všechny historické letopočty. Zkrátka šlo mu všechno, s čím jeho spolužáci ve škole zápolili.

"Ten kluk má pod čepicí!" říkali všichni.

Kouzelné čepici se takový život ale začal zajídat. Vojta mě za nic nepochválí, nikomu neřekne, že to je moje zásluha. A tak se ho rozhodla opustit. Namířila si to kšiltem za město a rozhlížela se po jiné hlavě. Kdepak jiného nevděčného kluka! Nakonec si vyhlédla strašáka v poli a tam přistála. Ten má v hlavě slámu, na něj její kouzla neplatí.

Vojta ráno zjistil, že nemá čepici a byl hrozně nešťastný. Zrovna ve škole psali matematickou písemku. Jak se dalo čekat, ani jeden příklad nevypočítal správně.A dostal kouli. Paní učitelka se tomu moc divila. Za chvíli přišly koule z dalších předmětů.

Co se dá dělat, bude se muset začít učit. A nahlédl do sešitů, kde počítal příklady ještě s čepicí. Jakpak postupoval? Aha, takhle na to! A Vojtovi se podařilo několik příkladů vypočítat správně. Měl z toho velikou radost.Vždyť všechno zvládne sám i bez kouzel! Potom se pustili do dalších předmětů. A postupně si všechny koule opravil na jedničky.

Čepice občas strašáka opustila a zakroužila nad Vojtovou školou, aby se podívala, jak se Vojta učí. A byla mile překvapena. Jednoho dne proto zase přistála ve Vojtově pokoji.

"Ahoj, čepičko," přivítal ji Vojta, "ale já už tě vůbec nepotřebuju."

Potom položil čepici na polštářek na čestné místo. A dál chodil prostovlasý.

A spolužáci a lidé v okolí dál říkali:

"Ten Vojta, ten má pod čepicí!"