Když do svých loktů obemkneš mou šíji jsem navždy Tvůj - a navždy ztracený pak léta píši špatnou poezii ač ženatý – usínám bez ženy můj duch se toulá v nadoblačných krajích a smutek touhy v tváři ryje stín ničím – nikým neumím Tě zajíst jarním deštěm
~ loukou kopretin . . . až pak Tě znovu spatřím ~ v očích číchsi které jak dítě prosí o pomoc a v srdci s bolestí se štěstí smísí v jednotu splyne Tvůj den a má noc |