Byl jsem sám, bylo mi nejmíň třicet let
ostrovní zprávy vylézaly z trávy
s klasem za uchem
potkal jsem pána z čiré zoufalosti
toužil být tichým mlčitelem věků
zbil jsem ho starým splihlým lopuchem

v šachovém království, kde prodávají nože
na kila
se žena s copem vzadu umazaným v cukru upila
až k smrti bez falše a bez studu a hany
znal jsem pár dětí, od sazí umouněné bydlí
u lesa, snad ještě
stahují zajíce a pijí smetanu a umí stavět stany

nebe je z perleti a prodávané bez obalu studí
no,jako led a nohy bez ponožek z vlny
když přijdeš sám, smíš s námi pít a jíst
co hrdlo neráčí
jsme parta lidí uskřípnutých v čase, když voní noc
a louky za soumraku
spíme v bodláčí