když jsme tudy šli naposled
i když to neni daleko
nevydrželi jsme to
a já se u interpolu
zřítil do sněhu a ty
do mýho vyhřátýho
kabátu
jeden obr
jeden kabát
a někde zahrabanej
jeden prťous
teď je léto
přesněji řečeno
několik let
a ty
jestli to správně chápu
máš dítě
který neni moje
(to naše se podle všeho
ztratilo ve tvejch zákoutích
podobně
jako jsem se
i když radostně
ztrácel sám)
viděl jsem spoustu věcí
- tak to totiž funguje
pošukům zablouděnejm
v čase i prostoru
se nezbývá než koukat
stát v dešti
co nekončí
a koukat.
viděl jsem spoustu věcí
o kterejch bych měl mluvit
ale nebudu
(muž dvacátýho prvního století,
to určitě)
i tys kolem mě jednou prošla
a já nevěděl co mám dělat
tak jsem se usmál.
v ten moment jsem samozřejmě
chtěl dělat na tisíc jinejch věcí
vlastně asi všechno
krom úsměvu
ale už se to stalo
už sem se usmál
a tak jsem se usmíval na tebe a na všechno co se kolem tebe
děje a na moje město i oblíbenou hospodu usmál jsem se na vltavu
a na mánes a usmál jsem se
nějak mimo fyzikální zákony o cestování světla
na sebe
příjemně to celý (příjemně smutně) plynulo, nejvíc mi srdce poskočilo u "stát v dešti, co nekončí a koukat" a "i tys kolem mě jednu prošla", ale neni to tim, že by to bylo nevídaný obraty, ale tím, že nějak citově znatelně (pro mě) vystupujou z toho už tak dobrýho slovoplynutí