Pocítil to zřejmě každý. Pocit osamění. Potřebu promluvit si s někým blízkým. Třeba i jenom s kamarádem mezi dveřmi, kdy jeho žena volá, aby jí šel pomoci utřít nádobí. Nyní se musím pousmát. Tak to nebude ten správný příklad. Mám na mysli potřebu něčeho jiného. Sedím na sedačce v obývacím pokoji a zírám na televizi. Nevnímám co dávají. Je mi to jedno. Přemýšlím o své samotě. Dlouho jsem si myslel, že nikoho nepotřebuju. Ani jsem nikoho nechtěl. Kdepak. Ještě to tak. Muset se ohlížet, jestli nehraje televize moc nahlas nebo jestli talíř od večeře není naschlý.
     Vypnul jsem televizi a vzal do ruky včerejší noviny. Není nic staršího než včerejší noviny. Alespoň se to říká. Je to pravda. Pokud ovšem … . Pokud ovšem nečtete inzeráty, protože tam jeden den nehraje až tak velkou roli. Moje oči přelétly rubriky, kde jsem mohl koupit zaručeně funkční dietní přípravky a nebo jet na dovolenou o které se mi ani nesní. Kdepak. Hledám úplně jinou rubriku.
     Seznámení. Tučný titulek mi ohlásil, že jsem na správné straně. Ohlédl jsem se, jestli mi náhodou někdo nekouká přes rameno. Nesmysl. Jak by také mohl! Titulek se mi zdál až moc veliký na tak malou rubriku. Asi moc lidí nemá potřebu seznámení. Už jsem chtěl noviny odložit, když mě náhle do očí padl nápis – Seznamovací kancelář vašich snů. No to bych chtěl vidět! Jak může někdo znát mé sny? Zvědavost mě přemohla a já četl dál – Seznamování pomocí počítače. Více v naší kanceláři. 100% spokojenost! Následovala adresa a ještě nějaké povídání o tom, že se jedná o placený inzerát. Odložil jsem noviny. Nakonec, proč to nezkusit? Jsem svobodný a pohledný mladý muž. No … . Vyskočil jsem a utíkal k zrcadlu do koupelny. Dobrá, dobrá! Bude mi čtyřicet. Mladý nejsem. Ale pohledný snad ano. Pokud si odmyslím nastupující pleš a odstálé uši, tak to docela jde. Šel jsem si lehnout s vědomím, že již zítra budu mít dívku mých snů.
     Z práce jsem odešel mimořádně dřív. Kolegovi jsem namluvil, že mi přijede sestra z venkova. Chvátal jsem, jak to jenom šlo. Seznamovací kancelář byla na druhém konci města. Musel jsem dvakrát přestupovat, než konečně tramvaj zastavila před domem, kde se nesměle krčila malá výkladní skříň s nápisem – Seznamovací kancelář. Nade dveřmi blikal do prázdné ulice modrý neónový nápis – Seznamka vašich snů. Chvíli jsem nesměle postával opodál a sledoval, jestli někdo vstoupí dovnitř. Nepatřím mezi stydlíny, ale představa, že bych zde potkal třeba souseda, mi nebyla příjemná.
     Vstoupil jsem opatrně do světle vymalované místnosti. Příjemně zelená barva na stěnách působila uklidňujícím dojmem a tichá hudba, která se linula z ukrytých reproduktorů mi dodávala odvahu. Přistoupil jsem ke stolu, za nímž seděl muž ve věku kolem šedesáti let a přívětivě se usmíval. Nemohl jsem přehlédnout jeho temně rudou kravatu se zlatou sponou. Byla fascinující. Nechal mě chvíli, abych se kochal jeho skvostem a pak si odkašlal.
     „Ehm, přejete si?“ usmál se zeširoka a předvedl mi perfektní chrup.
     „No, víte, já bych se rád seznámil.“ možná jsem po těchto slovech trošku zrudnul. Připadal jsem si jako kluk v první třídě, kterého učitelka u tabule zkouší z malé násobilky.
     „Pak jste, pane, na správné adrese!“ zvolal muž a ukázala na kožené křeslo, které stálo u konferenčního stolku z lýkového dřeva. „Posaďte se. Vysvětlím vám, jak naše kancelář funguje.“
     Pohodlně jsem se usadil a nedočkavě naslouchal.
     „Naše kancelář využívá nejmodernější metody a počítačové programy. Nic podobného jste ještě neviděl. Zaručujeme vám 100 procentní spokojenost. Ale dost planých řečí. Vysvětlím vám, co vás čeká.“ spiklenecky na mě mrkl.
     Poposedl jsem si v křesle. „Mě by hlavně zajímalo – ehm, kolik mě to bude stát. Určitě to zadarmo neděláte.“
     „No to víte, že nejsme armáda spásy!“ zasmál se hlasitě muž. „Je pravda, že nejsme nejlevnější, ale když uvážíte, že zde najdete ženu vašich snů, tak žádná cifra není dost velká. Nemám pravdu? Tak schválně – kolik by jste dal za ženu vašich snů.“
     „Nevím. Nikdy jsem nad tím takto neuvažoval.“ zaskočil mě muž svou otázkou.
     „Víte co, necháme otázku peněz až nakonec. Než vám sdělím jakou ženu vám počítač vybral, tak se rozhodnete jestli budete chtít naše služby vůbec použít nebo ne. Pouze vás musím upozornit, že máte jenom jednu šanci. Pokud se vám vztah nevyvede, už vám služby neposkytneme. To jsou naše pravidla. Ale máme stoprocentní úspěšnost, takže se bát nemusíte.“
     Ta nabídka se mi zdála férová. Vlastně jsem nic neriskoval. Uvidím co se bude dít a když mi sdělí nějakou nehoráznou sumu, tak prostě odmítnu. „Platí!“ zazubil jsem se.
     „Fajn. Tady máte dotazník, který si doma vyplňte a přijďte zítra v 18 hodin. Hodí se vám ten čas?“
     „Jistě. Hodí. Dělám do půl páté. Díky a naschle!“ zvolal jsem od dveří a spěchal domů, zvědavý na dotazník.
     Načal jsem si láhev bílého vína a okusoval tužku. Nemám rád dotazníky. Ale co se dá dělat. Když to jinak nejde, vzhůru do toho! Rychle jsem vyplnil kolonky se jménem, bydlištěm a takovými všeobecnými informacemi. Zatím to jde hezky, pomyslel jsem si. Ale ne! Tak jsem to zakřikl. Mám se popsat. No to je tedy prima! Mohl bych napsat, že jsem krásný a inteligentní sportovec, ale … . Pohlédl jsem na své vystupující bříško. Hm. Pak mě vybere počítač nějakou štíhlou krasavici a ta až mě uvidí, tak se potrhá smíchy. Vzal jsem to popořadě. Takže – váha. Ach jo. Vstal jsem a došel k váze v koupelně. Opatrně jsem na ní stoupnul – 110 Kg. Opřel jsem se rukou o skříňku vedle mě. A hele – 105 Kg. No vida, to už je lepší! Opřel jsem se ještě trochu a zamžoural na ručičku váhy, která se zastavila u číslovky 100. Bezva! To by šlo. Rychle jsem utíkal k dotazníku a napsal tam 100. Co tam mám dál? Výška. To je jasný! 178 cm. To je málo! Napíšu 182. To žádná nepozná. Čtyři centimetry sem, čtyři tam. No jasně! Zahleděl jsem se s úsměvem na kolonku výška a napsal tam 186. Další kolonka – postava. Ajeje. Co teď. Sportovní? To ne. Až nyní jsem si všiml nápovědy pod řádkem. Štíhlá, sportovní, svalnatá, vypracovaná. To jsou tedy možnosti. Kdo ten dotazník sestavoval? Četl jsem dál – Normální, oplácaná, plnoštíhlá, tlustá. Tlustá ne. To o sobě říct nemůžu. Snad oplácaná, ale koho mi pak vyberou? Ach jo! Asi tam už raději nepůjdu. Napsal jsem normální. Však ono to nějak odpadne.
     Mořil jsem se z dotazníkem ještě asi dvě hodiny. Nejlehčí bylo popsání mé povahy. Je jasné, že jsem společenský, veselý, zábavný a příjemný společník. Už mě to nebavilo, tak jsem to nějak zaškrtal. Nejhorší byly otázky typu – chodíte na ryby? Máte raději, když vylovíte kapra nebo mořskou pannu? Čůral jste někdy z mostu na chodník? Kdy jste se naposledy v noci pomočil? Atd, atd.
     Nemohl jsem usnout a všechny ty hloupé otázky se mi honily před očima. Čím víc jsem však o seznamovací kanceláři přemýšlel, tím víc jsem se nemohl dočkat, až bude 18 hodin a já opět vstoupím do jejích dveří.
     V práci jsem se tentokrát trochu zdržel. Měl jsem čas. Úderem 18 hodiny jsem však vstoupil do dveří mě již známe kanceláře. Za stolem seděl stejný muž, jako včera a již ode dveří na mě kynul.
     „Vítám vás. Tak jak jste si s tím dotazníkem poradil? Ten snad vymyslel nějakej blázen.“ smál se a ukazoval mi na křeslo. „Posaďte se. Jen se posaďte. Bude to chvilku trvat. Půjdu zadat vaše data do počítače. Nechcete kávu?“
     Zavrtěl jsem hlavou. „Tak si zatím něco přečtěte.“ Strčil mi pod nos štos časopisů a zmizel ve dveřích v rohu místnosti.
     Nerad čekám. A obzvlášť když se jedná o ženu mých snů. Vrznutí dveří mě přinutilo, abych se ohlédl. Mezi dveřmi stála štíhlá rusovláska a nesměle se rozhlížela. Pramen vlasů jí spadl do očí a v zapadajícím slunci vrhl měděný odlesk.
     „Dobrý den. Máte ještě otevřeno?“ pravila plaše.
     Seděl jsem a zíral na její krásnou postavu.
     „Asi už ne. Tak já přijdu jindy.“ otočila se mezi dveřmi.
     „Počkejte, počkejte!“ vyskočil jsem z křesla. „Pojďte dál. Posaďte se.“ nabídl jsem jí mé křeslo. „Víte, já jsem také zákazník. Musíte chvilku počkat.“
     „Vy jste zákazník? Jdete se seznámit?“ zamrkala na mě a zeširoka otevřela veliké zelené oči, které úžasně kontrastovaly s barvou vlasů. Zdálo se mi, že i její hebká kůže má měděný nádech.
     „Ano. Jdu.“ polkl jsem a sedl si na malý taburet, který stál pod oknem. Žena sáhla po jednom z časopisů a začala si jej pročítat.
     Nenápadně jsem si jí prohlížel. Měla štíhlou postavu, dozlatova opálenou kůži a občas pohodila hlavou, aby si odstranila pramen vlasů, který jí ledabyle padal do očí. Zmocňovalo se mě vzrušení. To je žena mých snů. S tou s chci seznámit! S tou chci žít!
     „Už to bude!“ vrátil se muž od počítače zpět do kanceláře. Potom si všiml mladé ženy.
     „Dobrý den. Myslel jsem, že přijdete až zítra. Budete muset počkat. Tady pán je před vámi.“ kývl hlavou směrem ke mně.
     „To nevadí.“ špitla a přehodila si nohu přes nohu. Sukně se jí při tom povysunula nad kolena a obnažila její nohy do půli stehen.
     Svět se, se mnou zatočil.
     „Tak vydržte chvíli, mladá paní. A vy pojďte se mnou,“ houkl na mě. Následoval jsem ho do vedlejší místnosti, kde stál na stole moderní počítač.
     „Jak tak koukám, tak počítač už vám vybral ženu vašich snů. Takže, jak jsem vám slíbil, nejdřív vám řeknu cenu. Bude vás to stát 20 000 Kč. Ale nemusíte cenu akceptovat. Můžete mi klidně říct, že mi nic nedáte a nemáte o naše služby zájem. Rozejdeme se a já zapomenu, že jste tu byl.“
     20 000? Ten člověk se asi zbláznil. Před očima se mi mihl měděný pramen vlasů. Podíval jsem se na muže, který očekával mou odpověď.
     „Víte co? Já to beru. Ale pod jednou podmínkou. Počítač mi vybere tu ženu, která sedí v čekárně,“ pravil jsem odhodlaně.
     „To nejde,“ pohlédl muž na monitor počítače. „Vybral vám úplně jinou ženu, nějakou …“
     „Moment, moment!“ zarazil jsem ho. „Neříkejte mi nic. Beru to jedině za podmínky, že mi počítač vybere tu ženu, která sedí vedle v místnosti.“
     Hleděl na mě a dlouho nic neříkal. Potom cosi namačkal na klávesnici počítače. „Dobře. Jak chcete, ale je to bez záruky. Nemůžu vám zaručit, že vám to bude klapat, když je to vlastně tak trošku,“ ztišil hlas, „podvod.“
     Před očima se mi opět mihl měděný pramen vlasů. „To už nechte na mě. Beru to riziko na sebe.“
     „Jak chcete. Můžete platit kartou,“ zazubil se a mě se zdálo, že mu v očích svítí koruny.
     Zaplatil jsem a následoval ho opět do místnosti k rusovlásce.
     „Počkejte ještě zde, ano?“ mrkl na mě spiklenecky. „Tak paní pojďte!“
     Odvedl si jí do vedlejší místnosti a já se nemohl dočkat, až se vrátí a bude vědět, že já jsem její vyvolený. Cítil jsem v jejím pohledu, že jí nejsem lhostejný. Trvalo to sotva pár minut a rusovláska stála přede mnou.
     „Já … . Vy …. .“ hledala slova.
     „Je to osud,“ pohlédl jsem jí zpříma do očí. „Pojďte půjdeme.“ Otočil jsem se na muže, který stál za stolem a zvolal jsem: „Děkujeme. Mějte se krásně!“ Potom jsem jí něžně chytil kolem pasu a vedl ze dveří kanceláře na ulici.
     „Hned jsem věděla, že jsi ten pravý. Jsi moc sexy. Od prvního okamžiku jsme tě chtěla.“
     Podlamovala se mi kolena. Nečekal jsem, že bych se někdy mohl seznámit s tak krásnou ženou. Její slova byla jako olej do ohně mé touhy. Chytil jsem jí ještě pevněji a má ruka nenápadně zajela na její ňadro.
     „Ty prasáku!“ vyjela na mě. „Co si to dovoluješ?“ Facka, která následovala byla hodna zápasníka řeckořímského stylu. Pohodila svou zrzavou kšticí a spolu s křikem o prasatech zmizela za nejbližším rohem.
     Stál jsem sám na opuštěném chodníku a litoval, jak jsem si zpackal seznámení se ženou mých snů. Proč jsem jenom byl tak nedočkavý! Čert vem peníze! Věděl jsem, že to byla má chyba. Nemá cenu brečet nad zpackaným vztahem, řekl jsem si a šel si dát domů láhev vína, abych zapomněl.
     Uběhlo sotva deset dnů, když mě náhoda zavedla do ulice, kde byla seznamovací kancelář. Svou šanci jsem sice již promarnil, ale nedalo mi to, abych alespoň neprošel kolem.
     Minul jsem výkladní skříň kanceláře, když jsem za sebou zaslechl něžné: „Hned jsem věděla, že jsi ten pravý. Jsi moc sexy. Od prvního okamžiku jsme tě chtěla.“
     Ušel jsem ještě asi deset metrů, než jsem našel odvahu, abych se otočil. Její vlasy vypadaly jako měděné. I její kůže, zdálo se, měla měděný nádech. Netrvalo dlouho a zaslechl jsem křik o prasatech. Pomalu jsem se vrátil a oslovil muže kolem padesátky, který stál zkoprnělý a rudý studem.
     „Kolik?“ zeptal jsem se bez pozdravu.
     „Třicet tisíc“ pravil a sklopil zrak.
      Spokojeně jsem odcházel s vědomím, že jsem vlastně ušetřil deset tisíc.
     Nápis Seznamka vašich snů blikal líně do prázdné ulice.