Odněkud se vrací vtíravé en-ten-týny. Sousedka Klára Týnková hraje na klavír. Klára na klarír. Pitralonové myšlenky. En-ten-týnky, klíč na vzpomínky. Možná jím půjde odemknout sen. Sen je to - to, co se zdá. Dívám se na foto a zdá se mi, že stříbromlžná koule je plod, když v korunách myšlenek svítá. Nebo by to mohlo být semínko hvězdokup. A možná tak klíčí čas. Ptám se teď rána, co vlastně ten zvláštní tvar je. To vraští čelo mraky a ze slzících očí ukápne rosou. V ruce mi pulzuje talisman "pečeť měsíčního střelce". Snad je to tím, že od doby, co ji mám vidím víc, víc a dál. Na topolovaném špalku desítky uší hlívy hebce poslouchají zem. Včera jsem našel rezavý hrot šípu, mířil kamsi, kde je zasypaná chodba. Jím dršťkovou z té zvláštní houby - su Barbar. Z hloubky podhradí je stříbrošedě slyšet. Zítra vezmu hledačku a jdu tam kopat. Zítra je klíčová dírka a víra, klíč, jenž otevírá sen.
|
|