LiTerra

BLURRY, OBJEVITEL SVĚTA

Tak co, milý Blurry, vstaneš dnes z postele?
Jednou se převalí, pak znova, konečně se jedna noha pracně vyhrabává z peřin. V jeho pokoji pomalu tančí ranní prach, ale to důležité je, že prach by nebyl vidět, kdyby pootevřeným oknem nevnikalo do pokoje tolik světla! A Blurry vytahuje i druhou nohu, toporně se souká ze zahřátých peřin, až nakonec stojí, kouká se z okna na ulici, slunce se mu čechrá ve vlasech a škádlivě se přitom usmívá. A Blurry se šklebí.
„Co si dáš k snídani, Blurry?“ ozývá se ženský hlas z kuchyně a je to určitě slyšet na celou ulici. Blurry něco neochotně zamumlá, snad řekne omeletu, bez přemýšlení, a už sedí za stolem, škrábe se ve vlasech, mne si oči, v celé kuchyni tancuje vůně smažených vajec a opékaného chleba. Jeho maminka je vzhůru už hodinu, má na sobě bílé šaty s červenými puntíky. Vyjde v nich dnes na terasu, na ulici k sousedce, na zahradu, někdy pracovat a někdy jen tak dát ruce v bok a rozhlížet se, protože dneska je hezky a sobota a nikdo nikam nemusí.
Blurryho obličej se ponoří do něžného oparu, maminka před něj právě postavila talíř se smaženými vejci a s párkem, až by se z toho všichni olízli za ušima.
„Mámo chtěl sem omeletu“ protestuje Blurry, ale vlastně je mu to jedno, pomalu přežvykuje sousta, je přitom duchem nepřítomný, nevšímá si, jak hezky zní ta symfonie prskajícího oleje, rytmického cinkání příborů, něžného klapotu maminčiných pantoflí.

Na ulici je ještě ticho. Jak to, že ještě nikdo není venku? V domečcích z červených cihel to všelijak šustí a chrastí, jako by to byly příborníky. Všichni si ještě dávají snídani, Blurry, jsi tu sám! A Blurry sedí na chodníku prázdné ulice. Sedí v tom tichém dopoledni, čerstvé nebe je vysoko nahoře, Blurry má bradu ponořenou do dlaní, kaboní se a šoupe přitom nohama v krátkých kalhotkách s kšandami, vypadá jako Karkulín.
„Ping, ping, ping, ping......“ ozve se do ticha ulice. Blurry se ani neohlédne a k noze se mu skutálí velký červený míč. Je hezký, myslí si Blurry a hned po něm čapne.
„To je můj míč“ ozve se hluboký hlas. Blurry s úlekem uskočí, kouká do země a dělá, jakože nic. Je to vysoký, urostlý pán, už docela starý, ale statný. Má tak hustý knír, že není poznat, jestli se usmívá, nebo mračí. „Proč nejsi doma, když tě to tu tak nebaví?“
A Blurry vytahuje ruce z kapes kalhotek, dívá se na ně, protože se tak nemusí koukat na toho pána.
„Doma je otrava,“ zamumlá nakonec, založí si ruce pod své kšandy, položí je na břicho, nohou v polobotce kope do malých kamínků, prolétne lehký větřík a větve kaštanů, které lemují celou klidnou ulici, se roztancují. Starší pán se pousměje, vypadá zasněně.
To je ale blbé dopoledne, viď, Blurry? Neomeletové, tiché, moc brzké, bude moc velké horko, teď tě otravuje nějaký starý cizí chlap, který si myslí, že nutně k zabavení potřebuješ jeho míč! A co to teď vyvádí, proboha? Zařval „Uá!“ a pořádně se napřahuje, vyhazuje míč vysoko do vzduchu, dosud se pomalu usazujícího, ještě ho vyleká každý prudký pohyb, míč letí a najednou jako by se zastavil, červený, velký, uprostřed modrého nebe.. a z jedné ulice je najednou vidět na stříšky a na dvorky, na chviličku je vidět skoro celý Amsterdam, ale hlavně tohle klidné, velké, projasněné předměstí. Na chvilku je k zahlédnutí vysoká budova továrny Kleiman a Kugler a strom na jejím dvoře, jaká je to svoboda, pozorovat to všechno z čerstvého vzduchu, třeba jen několik vteřin!
A už se míč blíží dolů, ke dvěma postavám na chodníku, ta velká se pořád směje, přímo na míč, a má napřažené ruce, rozevřené jako větve, a v očích se mu jiskří, je to jen na pár vteřin. A náš Blurry v kalhotkách už zase sedí a kouká do chodníku.
„Ping, ping, ping, ping...“
„Já ti ho půjčím.“ ozve se zpod vousů metr nad Blurrym. „Vážně, půjčtím ti ho,“ pokračuje pán, „a nic za to nebudu chtít.“
Tak co, Blurry? Půjčíš si ten míč? Blurry pomaloučku natahuje ruce, až se dotýkají té lesklé, hladké, červené koule, ktera by mohla létat tak vysoko! Vidět toho tolik! Pomalu přesouvá dlaně po tom červeném skvostu tak, až ho může s obtížemi vzít do náruče a nenápadně si ho přivlastnit. Přitom samozřejmě pořád kouká do země, jako by říkal „tohle je teda hotová věc, ne?“ obávám se, že ne, můj milý Blurry! Pán si pohladí bílý knír, našpulí velké rty a řekne: „Umíš lézt po stromech?“

Koruna jednoho z kaštanů v ulici na amsterdamském předměstí se třese, zelené listy šustí jako stránky vzácné knihy, větve se kymácejí, je slyšet smích. Blurry i starý pán se ohromně baví, skáčou po větvích a házejí po sobě kaštany. Ne tak, aby to bolelo, jen, aby to bylo cítit. Červený míč čeká ve stínu dole v trávě.
„Vidíš, jaká je s tebou legrace,“ zastavil se zadýchaný pán s knírem. Jsou z něj vidět nohy, kus jedné ruky, jedno oko, ve kterém se pořád jiskří. „myslel jsem si, že jsi protiva.“
„Nejsem protiva“ odsekne vysokým hlasem Blurry a starý pán se zasměje. Blurry mhouří oči, kouká se směrem do města, vidí střechy, zelená temena stromů, kostel s lešením okolo rozbořené věže, Kuglerovu a Kleimanovu továrnu.
„Celé červené, co?“ zašustí to od starého pána zezdola.
„Co, co, celé červené?“ ptá se Blurry.
„No město. Že je celé červené.“
„No,“ přitakává Blurry. „A taky černé. Támhle třeba“ řekne a ukáže prstem na zbořenou věž. A pak támhle. A tam.
„Ale to už jen někde.“ povídá pán. „To bude do pár měsíců pryč. A město bude jenom červené. Červené a zelené. Kdo je tvoje nejoblíbenejší herečka?“
Blurry chvíli přemýšlí, prsty hrabe po kaštanech, pak zase kouká na město s posledními fleky černé a s velkými vleky zelené.
„Máma“, řekne nakonec. „My moc do biografu nechodíme.“ dodá. A Blurry se stydí, protože pán se začal smát, tak smát, že se třese celý ten mohutný kaštan, Blurry, abys nespadl!
„Neznám lepší biograf než koukat po mraveništích a amsterdamských střechách,“ šišlají pod fousy dolní větve stromu.
„Já teda jo.“ řekne Blurry a v té chvíli těsně vedle něj něco ťukne. Pak znova. Až se starý pán strefí Blurrymu do ruky. Házejí po sobě kaštany, zase, ne aby to bolelo, jen, aby to bylo cítit, a přitom si povídají, jeden hluboký, jeden vysoký hlas, oba se ztrácí v šustotu listí a v letním cvrkotu.
„A kdo je vaše oblíbená herečka?“ ozve se vyoský hlásek. Chvíli zas není nic slyšet, tedy je slyšet všechno, Blurry, každý pohyb a šustot, ale pán ještě přemýšlí.
„No mravenci,“ řekne nakonec.
„To je hloupost!“ vykřikne Blurry a položí si ruku na hlavu a nasadí otrávený výraz.
„Mravenci, ptáci, tenhle strom a moje manželka, samozřejmě.“ dodá starý pán a větvemi probleskne oko a úsměv.
„Vaše manželka je taky herečka? Moje máma totiž je.“ zpívá Blurry. „Moje manželka není herečka, ale hraje na klavír. A v biografu jsem nebyl pěkných pár let.“
„Takže to určitě neznáte krabáčky.“
A pán se zarazí, „no to opravdu neznám, co to je?“
A Blurry bez hlesu sklouzl po jedné větvi, pak po další, zašustilo to, jak seskočil do trávy. A starý pán jde za ním, v očích mu jiskří a knír se mu vrtí nedočkavostí.

Amsterdamské doky troubí, po hlavních třídách jezdí auta, rušné ulice se natahují jako provázky a u konců jsou klidné a prázdné. Obalené stromy, spravenými cihlovými domky, dvorky, poslední víko kanálu, kterým prorůstá tráva a trošku kapradí. Kousek zpátky, kde jsou ty nejmohutnější a nejpěknější kaštany města, se krčí dva muži, jeden v kšandičkách, druhý ve světle šedém, starém obleku a s čapkou. Hrabají prsty v trávě, rozhrnují lístky a hledají.
„Tady! To je lepší biograf, než mravenci!“ zvolá vítězoslavně Blurry a ukazuje prstem na dva červené broučky zadečkem spojené navzájem. Vždycky chvíli jeden táhne toho druhého, pak se vystřídají. Málokdy někam dojdou, protože se vlastně pořád hádají. Starý pán se krčí a mžourá do trávy, Blurry se pomalu zvedá a dává ruce v bok, takže to teď vypadá, jako by se mu pán klaněl, což se Blurrymu moc líbí, viď, že jo?
„Žjova“ povídá nakonec pán a mne si přitom knír, „to je fakt nejlepší biograf, co jsem viděl!“ odmlčí se.
„To jsem viděl pěkně dávno!“ znova se zarazí, v očích mu září, klečí a kouká do prázdna, až pokrčí huňaté obočí: „A neměli by to spíš být... třeba ráčci?“
„Krabáčci“ odpoví Blurry.
„No ano,“ přisvědčuje pán, „Ale krabi nechodí pozadu, to raci, to nevíš?“ „Jsou to krabáčci.“ a krčí se v trávě u hádajících se brouků. „Je to tak napsané v knížce.“
„A v jaké knížce?“ zajímá se pán.
„V knížce o světě, co píšu.“ odpoví Blurry, opět vítězoslavně, načež se otočí a pomalým krokem odchází ke kaštanu. Pán se za ním ohlíží a usmívá se, přes jeho knír není vidět, že se směje skoro nejvíc, co se kdy smál.
Blurry na chvilku zašel za strom, co tam hledáš? Zpoza kmene vykoukne velká, lesklá červená koule s nohama, která si sebevědomě vykračuje směrem k pánovi. Skrz křoví, které odděluje trávník s kaštanem a hrajícími si od jednoho z cihlových domečků, je vidět pootevřené dveře a nepatrné bíločervené mihotání. Jsou to máminy šaty, což Blurry poznal hned, a ví, že už musí domů na jídlo.
Když zrovna mašíruje okolo stále se krčícího pána v obleku, na chvilku se zastaví a podívá se mu do očí. Ve tváři má opět výraz „Tohle je teda hotová věc, ne?“. Starý pán přimhouří oči a Blurry už poznává, že se pán směje a že přitakává.
„Blurry oběd!“ volá máma a rozhlíží se po červenajícím se městě.
Blurry se nemotorně rozběhne, míč kutálí před sebou, až zmizí ve dveřích i s balonem a s ženou v puntíkovaných šatech a s trochu podiveným výrazem ve tváři. Pán se ještě jednou zadívá do trávy. Krabáčci. Pak se pomalu zvedne, otřepe si špínu z kolen svého šedivého obleku, chvíli jeho kroky šustí v trávě, klap, už jsou na ulici. Pokračuje v cestě. Bez míče pro vnoučata. Jde za ženou. Neviděl ji šest let.