to se tu tak napsalo jako omluva ...kdo ví komu jsem ještě...ach jo... vždycky to slunce vyvažuje mrakama... je to tak dobré...jako všechno.... je v tom význam...a stejně se to nese těžko....co já s tím?
Svět občas zničíš ve chvíli…
žít město už bych neuměla
Tu beton…
A Tam?…motýli.
Duším tu prokluzují těla
Dávno už nejsem k tíze smělá
Už bych to unést neuměla…
Kličkovat mezi kopřivami
Je pálivé a prosté vad
Obzorům u nás chybí rámy
A jsme tam sami…
Jinak sami!
Nádechem lze vše milovat.
Město je…jako z trnek křoví
Oděrek bezpočet jen cestou tramvají
Většina vět se nedopoví
Touha tu střádá na okovy
Skřípe to v kostech když se kovají
------
Tady a Tam…?
Vím….tak to vlastně není.
Člověk si s sebou nese galaxie
I smích
i pláč
i před očima tmění
Kruh zvětšuje se …
Stvol trávy se mění
Sílí i rozdrcením
Dlažbou
Raší
Žije…*