Hladíval jsem čisté bílé peří.
S každým dalším dotekem letky havrana,
jenž zobákem dlaních rosu čeří
od popraskaného slunce, přes noc, až do rána.
Cítil jsem tvou vůni do poslední chvíle,
byla vanilková,
lapal jsem ji stále rozmařile
zas a znova.
Hladil jsem i tvé hebké dlaně,
které teď neskonale studí,
předtím po mé šíji pluly ladně,
teď hrůznými sny mě budí.
Jsou tu všude sametové polštáře,
zase chladné ruce tvoje.
Sny odjíždějí do záře,
kde odráží se oči moje.
Zavírám, chci cítit vanilku,
umírám, tak aspoň na chvilku