neřekl moc a ona byla zticha to že se bála slov na něž se nepospíchá
a byli dva jak v zemi vrostlí stáli jak mostní pilíře jak proti sobě skály neřekl moc lvi mluvívají málo sotva pár vět jenomže jak to hřálo! pár žhavých slov jak brambor z popela pár vět a svět byl doběla
byla mu zvláštním skleníkovým kvítím byla mu štítem nataženou sítí a byl jí duhou v poli za poledne na jejíž konec nikdo nedohlédne a byl jí bleskem který duhu půlí kdo komu po vůli a po čí vlastně vůli s posledním zábleskem jim zhasly svatozáře a byli znovu dva a byli znovu sami na těle stárnoucího lva se zacelily šrámy kde v jiném životě snad zatínala prsty hřála se hřívou spala v měkké srsti a ráno měla poškrábané tváře snů plné oči prázdna plné hrsti marně se smála nabízela ústa byl lev šel dál nepřiměla ho zůstat byl lev šel dál měl její oči v týle před sebou jen svůj stín a příští klamné cíle
stesk je jak nůž jak láhev nedopitá když noc si lehá vlakům pod kopyta a dny se v týdnech točí jako vodní mlýnek jako by ruce jí zakleli do hodinek stesk je jak nůž jak hřebík do hlavy pulzuje v spáncích v krvi rezaví učí ji řvát a ozvěnou se slyšet má pořád hlad a strach a lvíče v břiše a vlasy zvlhlé od půlnočních hostin jí zvolna blednou na pískový odstín
|