Drahá Etelko, píši Ti dnes z kavárny Belveder a také Ty mi odpovídej na adresu této kavárny, jsem domluvena s vrchním, že mi zde veškerou poštu pozdrží. Karel se nesmí nic dozvědět, proč tomu tak je, vysvětlím Ti vzápětí.

Během našeho posledního setkání s Tebou a Moricem nenašla se příležitost, abychom promluvili trochu důvěrněji - jak toužebně jsem si to přitom přála... Nabyli jste snad dojmu, že se mnou je vše v naprostém pořádku, ba že právě prožívám okamžiky nejvyššího štěstí, zvláště teď, v očekávání té radostné události. To je ovšem naprostý omyl, všechno je jinak. Jsem zde nešťastná, sama,všemi opuštěna, zabředlá v hlubinách duševního bahna...

Že je můj manžel ťulpas, snad jsi už sama vytušila, nejjasnějším dokladem toho je, jak o mně posledně před Vámi tvrdil, že jsem jeho Fermatova věta. K popukání, že? Karel žije pouze svými čísly. Naše manželství, Etelko, je již čistě formální.

Jaké obveselení mi jinak poskytuje zdejší maloměstský život, jistě si, Etelko, sama domyslíš. Zapřísahám tě, nikdy nedopusť, aby ses ocitla v takových poměrech, jako já teď zažívám. Sama víš, že jsem od dětství uvyklá na velmi dobrou společnost. A co mi zde nabízí mein matematiktrotl? Kanastu s likérníkem Kafkou a jeho tlustou ženou. Můj bože, co já zde vlastně dělám? Pevně spoléhám na to, že Tony se již brzy objeví, všechno s těmi penězi se vysvětlí a já s ním odjedu do Prahy a povedu s ním konečně život, pro který jsem byla předurčena.

Jediným mým potěšením je čas strávený zde v kavárně Belveder nad francouzskými módními časopisy. Bývám zde denně aspoň dvě hodiny a zde se také započalo dovršení celé mé nynější tragedie.

Jsou to asi čtyři měsíce, co jsem se zde jednou dopoledne setkala s jistým panem J. B., doktorem filosofie a také - jak jsem později nahlédla - alchymistou a astrologem a především velkým znalcem magie. Byl to vysoce inteligentní muž v nejlepších letech, vyšší, dosti prošedivělý a po všech stánkách velmi elegantní, zejména měl však velmi podmanivý pohled - na ty hluboké žlutohnědé, jakoby medové oči nikdy nezapomenu. Upoutal mě ihned, jak vešel, okamžitě jsem pocítila, že tento muž vstupuje osudově do mého života...

Etelko, tobě je již jistě jasné, že pan J.B. je onen muž, o kterém byla řeč, když jste u nás byli s Moricem naposledy, onen muž, kterého můj manžel tak uboze zesměšňoval, když vyprávěl svou rádoby humornou historku - v jeho podání však jen pramálo pravdivou. Jistě si na tu historku vzpomínáš... všechno se ale seběhlo docela jinak, jak, to Ti teď povím, nech mě však vyprávět postupně.

Jak jsme se s panem J.B. seznámili nebudu Ti popisovat, bylo to vlastně docela přirozené, něco řekl, nevím už ani co, a přisedl si. Musela bys ho poznat! Neseděl u mého stolku ani čtvrt hodiny a již jsme docela samozřejmě opustili společenský tón konverzace a počali se bavit soukromě.

On okamžitě a velmi přesně odhadl moji situaci, dokonce již v jedné ze svých prvních vět pravil, že žena jako já by měla zkoušet nejnovější modely v nějakém pařížském salónu a ne číst roky starý Mode Ball v příhraničním zapadákově. Tvrdil o sobě, že vidí velmi hluboko do lidských osudů a prokázal to dokonale, když několika výrazy postihl ubohý charakter mého manžela, aniž bych o něm před tím pronesla jediné slovo.

Etelko, drahoušku, Ty si teď jistě myslíš, že jsem se zamilovala. Není to pravda, i když - ano, byla bych toho jistě schopna, ale, chápej mě, tady šlo o něco jiného, něco vyššího, dá-li se to tak říci.

Pana J.B. přivedly do pohraničí jisté politické záměry. Vyjadřoval se o nich jen nejasně, ale tolik jsem pochopila, že jde o jakousi velkou obrodu a očistu a návrat k slavné minulosti. V kavárně několikrát poseděl i se svými přáteli - velmi zdvořile mne mezi ně uvedl a velmi živě jsme se pak bavili o umění a různých duchovních záležitostech a musím říci, že naše názory zcela souzněly.

Pokud jde o soukromý život mého nového přítele, nevyzvěděla jsem mnoho. Jisto je, že v životě nebyl ženat, s jeho hlubokou, složitou a velmi mnohotvárnou povahou se však není co divit, kolik žen by asi dokázalo plně chápat duši takového muže? Jednu mi pokradmu sdělil, že pobývá na světě už pět tisíc let! Etelko, věř mi, já dodnes nevím, zda to byl žert či nikoliv.

Sedávali jsme spolu každý den v kavárně Belveder na náměstí, za oknem ten všední život - a u našeho stolku něco tak neobyčejného! Vyprávěl tolik zajímavého - o velikém umění prastarých zaniklých národů, o alchymistech (jako by je znal osobně ), o hypnóze a sugesci (obojím velmi dobře vládl), o mystice a magii, o nekalém působení některých národů na běh světa, o složité cestě k lepšímu člověku v nás. Jako by probudil cosi, co ve mně už dávno dřímalo! Vzpomněla jsem na své mladistvé literární pokusy a přinesla mu několik svých povídek, však víš kterých, ještě, že jsem je tenkrát nespálila. On se do nich velmi pozorně začetl a posléze prohlásil, že jsou výjimečně krásné a pozoruhodné a že se pokusí udělat všechno pro to, aby vyšly v jedné malé, ale znalci v jeho kruzích vysoce oceňované edici.

Pan J. B., Etelko, věděl o věcech které byly, které jsou, i které budou. Jednou na to přišla řeč a já se mu svěřila s tou Tonyho lapálií - a představ si, pan J. B. mi dal mnoho nadějí a mnoho mne povzbuzoval stran celé té nešťastné záležitosti - a je to také jediná naděje, kterou teď mám a ke které se upínám jako ke světlu v temnotách.

Chápeš, Etelko, co se se mnou dělo? Byla jsem v sedmém nebi! Pár metrů od domova, od svého uschlého profesora, prožívala jsem to nejkrásnější životní dobrodružství.

Pochopitelně, stalo se, co se stát muselo, Karlovi nějaká dobrá duše všechno vyzvonila. A on? Zachovala se snad ta souchotina jako pravý muž? Nikoliv. Neztrestal ani mne, ani pana J. B. (kéž by to byl zkusil, pohořel by na celé čáře), ani další schůzky mi nezakázal. Místo toho posměšně poznamenal, že by bylo nejlepší, kdybych se svým temným přítelem utekla, to prý pak bude darů, až černokněžník začne škemrat, aby si mě pan manžel vzal zase zpět! Ano Etelko, žiji s idiotem.

Když jsem se pak opět setkala s panem J. B. a vyprávěla jsem mu , co se stalo, plně pochopil mé citové rozpoložení. "S lidmi, jako je Váš manžel, je velmi těžké vyjít - řekl - takové povahy dělají z života nesnesitelné peklo a pro Vaši povahu osobně je Váš manžel vůbec velkým neštěstím. Mám za to, že jste velká světice, když s ním vydržíte."

Jistě z toho všeho vidíš, Etelko, jak hluboký vhled do mé situace pan J. B. projevil. Hovořili jsme pak dlouho o mé budoucnosti a nakonec můj přítel přednesl zvláštní, neuvěřitelný návrh - prý mi umožní, abych já sama s jeho pomocí podnikla exkurzi do časů budoucích. Před takovou nabídkou stálo jistě jen velmi málo žen naší doby, ovšemže jsem nadšeně souhlasila. Pan J. B. mě tedy pozval na ten samý večer k sobě do hotelu Kurc, abych tam byla účastna jeho velkolepému experimentu.

Vše by jistě proběhlo dle dohody, kdyby do věci opět nevstoupil můj nic nechápající muž. Když jsem večer opouštěla domov, zastavil mě ve dveřích a když jsem mu popravdě - nestojí za to, abych mu lhala - řekla, kam jdu, rozchechtal se a řekl, že na takovou seanci se velmi rád podívá společně se mnou. Co měl v té chvíli na mysli, je nasnadě, rozměry jeho představivosti mu umožňují připadnout jen na myšlenky velmi nízké a primitivní.

V sedm hodin večer jsme v hotelu zaklepali na dveře číslo šest. Ozvaly se pružné kroky a záhy se dveře otevřely, v nich stál můj přítel s velkou kyticí, elegantní jako vždy. Po tváři mu přelétl lehký stín, když spatřil mého muže, byl to však jen okamžik, hned na to nás už uváděl dovnitř. Snažila jsem se mu všechno to nedopatření nějak vysvětlit, pan J. B. však s úsměvem mávl rukou a řekl, že velmi dobře věděl, že přijdeme oba, budoucnost pro něj přeci neskrývá žádná tajemství - a k tomu pak můj muž dodal, že skutečně nebylo těžké toto si vypočítat a obhrouble se svému vtipu zasmál.

Měla jsem, Etelko, ten večer příležitost přímo srovnávat pana J. B. s Karlem - a jak uboze z tohoto srovnání můj muž vyšel! Na jedné straně vybrané chování, noblesa, úroveň a moudrost - a o tom opačném nechce se mi ani mluvit...

Poté, co jsme se posadili, rozlil pan J. B. do sklenic šampaňské a pronesl přípitek na mou šťastnou cestu do budoucnosti, což u mého muže pochopitelně vyvolalo záchvat smíchu. Manžel měl pak kratší nejapný výstup, ve kterém se snažil z J. B. udělat podvodníka, oháněl se přitom článkem z Pedagogického rozmachu, střídavě se u toho smál a brunátněl nebo se chytal za hlavu. Pan J. B. důstojně a s tichým úsměvem vše vyslechl a pak řekl, že ne každý má dar chápat širší souvislosti věcí, že ale je možno aby sám můj choť na vlastní kůži zakusil krátký výlet do budoucnosti, čemuž se můj muž opět vysmál.

Pan J.B. se pak obrátil na mě. Poučil mě, že cestování časem nevyžaduje žádných speciálních opatření, vše už bylo ostatně připraveno. Po mně se chtělo jen to, abych se nechala zavřít do skříně a oddala se putování jinými časy.

Etelko, to, co Ti teď píšu, musí navždy zůstat jen mezi námi. Bude se Ti to zdát fantastické a nebudeš tomu věřit, já sama tomu uvěřila jen ztěžka a navíc, je to též velmi intimní. Budeš, Etelko, jediná osoba, která ví, co jsem ve skříni v hotelovém pokoji pana J. B. opravdu zažila!

Tak tedy, byla jsem uvedena ke skříni. Pan J. B apeloval na mého muže, aby se nepokoušel nikdy ze mě vymámit, co jsem v budoucnosti viděla, je to prý pouze mé a velmi soukromé tajemství a já sama jistě dobře zvážím, jak s ním naložím a komu se s ním svěřím. Mne pak upozornil, že cestu budoucností přeruším v okamžiku, kdy pronesu byť jen jediné slovo. A pak mě poprosil, abych mu pošeptala, do kterého roku chci nahlédnout. To jsem věděla velmi přesně, však jsem nad tím také přemýšlela celé odpoledne, ostatně i J. B. mě před tím nabádal, abych letopočet zvolila s velkou rozvahou. Rozhodla jsem se, že se stanu svědkem událostí, které proběhnou od toho dne za tři roky.

Vstoupila jsem tedy do skříně, kde nebylo nic kromě několika ramínek a nechala se zavřít. Zahlédla jsem ještě Karla, jak se v pohovce naproti pitvořil, ale to mi bylo jedno, soustředila jsem se na to, abych dobře vyplnila poučky pana J. B. Strávila jsem tak ve tmě skříně asi minutu a pak dveře zlehka otevřela. Bylo mi okamžitě jasné, že jsem v jiné době, v jiné místnosti - a ta místnost, Etelko, to byl pokoj nevěstince, poznala jsem to hned - podle levného nábytku, podle veliké postele, zrcadel, podle obrazů na stěnách i podle načervenalého světla, které se tlumeně rozlévalo z malé lampy. V křesle si velmi ležérně hověl nějaký muž - a byl to onen muž, s kterým nás pan J. B. jednou představil v kavárně.

To, co se pak dělo, nelze zcela popsat. Byla jsem v pokoji hanbince s cizím mužem, on nebyl mojí přítomností nijak překvapen, naopak, zřejmě mě očekával - dělo se tedy to, co se v takové situaci dít musí. Pochopitelně jsem se v duchu ptala - toto je tedy moje budoucnost? - a už tenkrát mě ty otázky uváděly do velkých zmatků. Ale upřímně - na přemýšlení nebylo v té chvíli mnoho času, byla jsem zaujata tím mužem a on mnou. Musím uznati, že to byla velkolepá jízda - a to jsem v těchto věcech výborně vycvičena od Tonyho.

Pak jsem ztratila vládu nad sebou samou a patrně i něco vykřikla, snad to tak bylo, snad ne, rozhodně jsem se probrala ve skříni, podle možností se upravila a vstoupila zpět do pokoje, kde seděli Pan J. B. a můj manžel. Pan J. B. vyskočil, hrnul se ke mně a chtěl něco povědět. Musela jsem ho přerušit. Řekla jsem mu, že jsem se skutečně ocitla ve vlastní budoucnosti, že se tedy pokus povedl a že velmi děkuji, ale omluvila jsem se, že jsem plná úchvatných dojmů a že bych se potřebovala ze všeho nejdřív vyspat. Pan J. B. se tiše uklonil, zato manžel se v pohovce ďábelsky rozchechtal, ale věř mi, Etelko, jeho smích v tu chvíli nezněl nijak přesvědčivě. Pak mě vzal a aniž by mi dal možnost se s panem J. B.rozloučit, odvedl mě domů. Cestou nepadlo mnoho slov, Karel jen vícekrát pronesl, že jsem se měla stát herečkou, že už bych mohla dostat rozum, že jsem jistě strávila v almaře příjemnou hodinku a podobné věty, ty už jsi ale slyšela posledně na návštěvě.

Já jsem však jeho poznámkám nevěnovala mnoho pozornosti, zaobírajíc se plně tím, co jsem zažila. Udržovala jsem v sobě každou podrobnost té scény, nic nesmělo být opomenuto, neboť jsem měla v úmyslu druhý den všechno probrat s panem J. B. Smysl mého zážitku byl jistě jinotajný, jsem o tom přesvědčena! V opačném případě by mě čekala budoucnost v nevěstinci, což je strašné, ale uklidňuji se stále tím, co mi říkal pan J. B. - má budoucnost má prý být přeci jen spojena s Tonym...

Druhý den dopoledne se má tragédie dovršila. Pospíchala jsem do kavárny Belveder, na svého přítele jsem však čekala marně. Vrchní mi odevzdal krátké psaní, ve kterém se pan J. B. hluboce omlouval: politické záměry jeho přátel si prý vyžadují jeho přítomnosti zcela jinde, v jiné části Evropy, bohužel musel odcestovat nečekaně a narychlo, nestihl se tedy rozloučit. Napsal, že v budoucnosti, do které on nahlíží, se my dva už nesetkáme, velmi ho to mrzí, leč nelze jinak, je to osud, sám velmi lituje. Jako douška byla uvedena věta: "Nejhezčí jméno pro chlapce je Heinrich".

Přečetla jsem to psaní a svět se se mnou, Etelko, zatočil. Přinesli mi koňak, trochu jsem se vzpamatovala. Heinrich! Budu tedy matkou a mé dítě je splozeno napříč věky. Proboha! Je to strašné nebo úchvatné? Vzedmulo se ve mně tolik otázek a nenašel se nikdo, kdo by mi poradil, můj přítel byl s konečnou platností pryč, na všechno jsem zůstala sama...

Naštěstí za mě začala jednat jakási intuitivní složka mé povahy. Ten večer jsem se pokusila o vážný rozhovor s Karlem. Řekla jsem rovnou, že celá ta epizoda s panem J. B. a s výletem do budoucnosti byl nesmysl. Řekla jsem, že jsem všechno jen sehrála, neboť mi bylo trapné přiznat, že jsem celou tu dobu seděla ve skříni a nic se nedělo. Řekla jsem mu, že měl pravdu.

To ho neskutečně potěšilo, viditelně pookřál. Několika dalšími lichotkami jsem dosáhla toho, že nad vším mávl rukou, začal se ke mně chovat velmi vlídně, všechno mi odpouštěl, lísal se ke mně. Hlupák, kdyby jen věděl! Nakonec jsem dosáhla toho, že jsme se zase sblížili a několik dalších týdnů jsem ze sebe dělala přihlouplou husičku, abych mu pak mohla oznámit, že čekáme dítě. Jaké sebezapření mě to stálo, to Ti snad, Etelko, nemusím vysvětlovat.

Teď tedy znáš pravdu. Svěřila jsem Ti ji ne pouze proto, abych si ulevila ve svém neštěstí, ale především kvůli Heinrichovi. Cítím, že v sobě nosím naprosto výjimečnou bytost, jsem přesvědčena, že bude geniální, vždyť strůjcem jeho početí je velký mág pan J. B. Jsem přesvědčena o tom, že Heinrichův život bude výsledkem nějakého velkého, mně neznámého záměru. A cítím povinnost mu jednoho dne, na prahu jeho dospělosti, sdělit, že můj manžel není jeho otcem. A pokud bych mu to snad řízením osudu nemohla povědět já, bude to, Etelko, na Tobě.

Odpusť, že Tě zatěžuji takovým tajemstvím, takovým úkolem, ale nikdo mi už není blíže než Ty. Pevně počítám s tím, že se ještě naskytne příležitost, abych Ti všechno vyložila soukromě z očí do očí, ale víš sama - jeden nezná dne ani hodiny. Napsala jsem toho již mnoho a musím končit. Etelko, drahoušku, buď šťastnější než já a brzy odepiš. Tvá a Tobě navždy oddaná...