Táta v noci brečel. Slyšel křik z ulice a zeslábnul. Chtěla jsem ho pohladit, ale nešlo to. Prsknul a zalezl pod postel mezi chuchvalce prachu a skleněný slzy z podzimu. V tu samou chvíli přepadla láhev vína přes okraj stolu a rozmáčela mi polštáře. Asi jsem ji nechala odpoledne moc na kraji. Nateklo to do všech koutů a stěny chytly narůžovělý nádech. Pamatuju si čtyři zázraky na rozhraní skutečnosti a snu. Poprvé, když mi byly čtyři a já se ráno vzbudila dřív než rodiče. V obýváku za vánočním stromkem byla zásuvka, uslyšela jsem, jak z ní vychází hlasy. Byli to Křemílek a Vochomůrka, říkali mi dobrý den holčičko a pak se mezi sebou začali vtipně handrkovat o knoflík. Nevim, proč jsem tenkrát nikoho nevzbudila, možná, že by utekli, kdyby je slyšel někdo jinej, ale já vim, že tam byli. Potom jsem ještě chodívala k tý zásuvce, ale nikdy už je neslyšela. Podruhé, to se stalo, to jsem ani nechodila do školy, teta mi koupila knížku pohádek a když mi jí chtěla přečíst, tak usla. Začala jsem číst, pomalu a nahlas, bez koktání. Pohádky byly krásný, nejlepší ta o skřítcích, co lidem v noci uklízí obydlí. Nikdy jsem nikomu neřekla, že jsem ji vážně přečetla a podruhý už se mi to nepodařilo. A ten dnešní svět přece stojí na důkazech… Potřetí, docela nedavno, jsem se vzbudila a z dlaně mi vypadl padesáťák. Necinknul, protože v pokoji jsem měla koberec, ale padnul – tupě a ten zvuk byl pravej. To poslední bylo, že jsem se vzbudila v domě, ve kterém jsme ještě nebydleli. Seděla jsem slepá na zemi v kuchyni a v tu chvíli, co jsem dokázala otevřít oči se přede mnou vynořil stín. Jakoby vás pohřbili zaživa v onošenym pyžamu. Hrozně to nešlo vrátit se, ale nakonec přece…

Zjistila jsem, že nejvíc přemýšlím, když na to nemyslím. Když o věcech nepřemýšlím, ale je žiju a přijímám a nesnažím se chápat. Pak z toho vyjdu moudřejší o pár ušetřených vzlyků. Je to jako když spíte a zdají se vám sny, které neovlivňujete. Ráno máte v hlavě matně mléčný obrazy.. jsou tam. Někdy si na svůj sen vzpomenu třeba až po roce a nejsem si jista, jestli jsem si ho vymyslela nebo se mi zdá každou noc. Ale co, nakonec stejně všichni skončíme.. skončíme. Jako Lucie Petrovi v náručí.

Ležela jsem tak v posteli a táta plakal. Zámek mlčel, ubrus na stole se nepohnul. Ještě pořád jsem čekala svého muže. Někde v duchu jsem si s ním povídala a on mě slyšel.

„Víš, někdy je takový ticho, že se bojim, aby nespadl barák. Ten žlutej, co u něj stojí starej strom, kaštan nebo co… Je na něj vidět z balkónu, pamatuješ.“

A on něco povídá, nemá to konkrétní slova, ale vždycky mu na to odpovim.

„Z tý zkurvený zimy popraskaly stěny, musíme odejít než nás to pohřbí v posteli. Má milá rozmilá neplakej, znáš Gelnera? On byl taky anarchista, v dnešnim slova smyslu. Má tam něco o posteli v tý básni, víš. Pojďme žít teď…“

Jenže muž nepřichází a ta věčná ruka v klíně začíná být už plačtivě smutná. Radši jsem začala po nocích zase pít, do lesa teď nemůžu, poněvadž jaro mě zabíjí a voda je ještě moc ledová. Na kytaru padá pyl. Začínají mě nudit vlastní příběhy, About a girl už teď skoro nehraju. Bolí z toho záda. Pojďme žít teď.

Svěsila jsem hlavu z postele, škrábnul mě do tváře, hajzlík. Připravenej, ublíženej a umňoukanej. Možná, že hluboko. Vždycky jsem chtěla mít jizvu na tváři, abych měla proč tu hlavu klopit. No tak táto, nedělej fóry, řekla jsem. Hodně si mluvim pro sebe, pateticky a bezhlavě. Teď to měl aspoň kdo poslouchat.

Zůstal pod postelí, ale když jsem se ráno probrala, měl hlavu na mém krku a drobounce funěl.