Chodím potmě – pod patami pukají mi kukuřičná zrna – – jsou jak zuby: ústa trnná, slova říčná, shrbená; znám omokání ptačích strojků v hrdlech vran. Chodím potmě, v uších štěkot, bez obojků bezejmenný; skutečnost se lísá, lysá: Zkroť mě! prahne; – za kousek masa; nemám žádné, vláčno není, jsem pouhá kapsa v mysli rasa – v jeho krutém ustrojení. Potmě chodím; kukuřičné zuby slunce puklé v prachu – – kdosi je tu, tma je, ne, nikdo, není, a nádech neví – – klopím větu; rzivá pachuť utkví chrupu do mezeří – do otcových klícek – – prázdné oči slepě věří necítíce nic. |