Utíkal jsem pod praskajícím městem padalo další zbílé nebe a pokulhávající pastor blikající pohublý smíchem mléka živil se křehkou cigaretou jako voníš a úsměv bez rtů a léky bez zdraví tohle je ten pravý svět má lásko, onkologie
"Jsi krásná i když spíš"
Má lásko, onkologie
Dusila si se smíchem pokaždé ve dveřích pohlížela´s na mě obtloustlá sestřička držící v chlupatých rukou lák od okurek živená světlem a mramorem okolních zdí Tak směšné jsou přeci zelené lavičky parku nad sanitkou Přesto si dokázala tak nesmrtelně líbat a vůbec nevadilo že z úst ti sladce páchl výraz anestézie slz a krokodýli mezokainu Usínali jsme vedle sebe po trapném milování (ze zadu a po tvých dlouhých černých chlupech stékaly šťávy a slepovaly se jako jizvy do rukou) Jemně si se dotýkala mých očí a šeptala jim na dobrou noc odpočinek i ráno zároveň Legrační výkřik chemoterapie
"Každá duše která ti v náruči zešíli zastaví na okmažik tenhle pobledlý svět tenhle zlomený člověk"
A tiše plakat do tmy a do okapů už půjdem a nebudem jenom stín smíchem omítky se ti v dlaních rozpadá chtěla jsi po tváři unešená na kraj živobytí pohladit kytku z papíru poutě léta vonící po pivu a štěrku mezi zuby Ale ta zrnící namodralá obloha s výmluvným gestem naprázdno mluvící hlavy ti vzala veškerou naději Televizní Po intimitě lidského tepla možná slunečnice v očích a voníš z ozvěny chodby povznesená
Polykal jsem večer a nechal se uletět lesem jakoby všecky ty stromy přede mnou se smály A sova jenom dvakrát zahoukala Běžel jsem nahý a beze slov jako když trny protékají jsi krásná pro oči a jejich zpěv Malinkaté vločky padaly všude okolo a studily jako na dlani se protnutí když odešlu si další kousek spaní za tebe (ano do zrcadel bez očí chiiii) Nad hlavou nám kouřilo nebe vydávalo hlasitý chrchlavý smích a v cévkách se brouzdalo slunce "todle je totiž svítí!" vyřvával na chodbě starý shrbený podepřený vyžírka sama sebe z raka a odnikud jen tah tabáku a zšedlé obočí se zaslzilo unávou "Bílá představa" pošeptala si mi do ucha a tvůj horký pocit se ztratil snad na kopec nebo jenom do rukou nebyl jsem tam a unaven pod peřinou sloupal jsem kachličky z tvých nohou které voněly stoletím nemocnic trávy před nimi se rozfukovaly a další kroky do kopce až nad rozsvícenou horu se zdáli být šíleným zoufalstvím ale proč ne proč si někdy nezoufat a nezešílet když - jak doufám - je to pro tebe Další skrytá oblečenost
pořád kvůli tobě dokážu se usínat se stínem
slabounce se prohnula mezi nehty jeřabin a spáry sváru šípku tak jakoby v zrcadle se odrážela další ranní něha slunce ze zoufalého Odlétání ptáků Účastnilo se až přespřiliš papírových draků kteří třepetali svými radostnými úsměvy dětí na provázku a vůně kadidla odnesla je jako naběhlé listí v dopise pro vlaštovku
Epilog
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'blackholesun', 21.01.2006 01:25.