Princezna žila na černém hradě za sedmero řekami a sedmero horami, sedmero loukami a sedmero dny. Žila za branami času i prostoru, v jiné formě reality, v poslední zákrutě spirály našeho života. Její zámek se stkvěl honosností a originalitou, v této zemi nevídanou. Byl celý potažený černým sametem, opravdu sametem, a jeho nitro se svíjelo křižovatkami chodeb, které ani sama neznala. Všechny ústily v boku hradní zdi, kde čněla rozervaná ústa mrtvého kamene, která tam někdo vytesal ještě před věčností. Zasněžená krajina zbrojila proti takovým, kteří chtěli do hradu vstoupit a rozkládala se v neprostupných ledových dunách, paže varovně vztyčené k horizontu, ukřižované k horským hřbetům. Občas cedila krev z jícnu nedaleké sopky. To se pak sníh zbarvil šarlatově, ale neroztál pod salvou lepkavého magmatu, neboť ten vychladl dřív, než ho podťal ledový dech větru. Teď asi pochybujete o princeznině vkusu, ale kdyby se vám přece jenom podařilo vniknout do jejích komnat, žasli by jste nad její vynalézavostí. Byly protnuté jako kořeny stromů, prosklené dveře různých barev lámaly světlo do pozoruhodných úhlů a každý kousek nábytku byl odlitý ze skla a drahého kovu. Pokaždé, když se nebe rozzářilo, nebo naopak zatáhlo, ožily místnosti novou atmosférou, protože žádný soumrak ani východ slunce není stejný. Princezna žila v zámku odmalička, sotva si mohla pamatovat, kdy ji tam uvrhly tři zlé sudičky. (Vlastně je pochybné, jestli byly ve skutečnosti zlé, protože izolovat princeznu od krutého, egoismem a masochismem poznamenaného světa bylo možná lepší, než jí zaklít třeba v žábu, kterou vysvobodí nějaký Honza odvedle a ona pak bude muset po zbytek života pást krávy na jeho statku). Celé dny bloudila komnatami, dumala nad tím podivným místem a jedinou její společností, byl vlastní odraz ploužící se za ní po hranách nábytku, nebo číhající v rozlehlých zrcadlech zavěšených na zdech, které ji sledovaly tisícem vlastních očí. Jen jediné místo respektovala a nikdy na něj nevkročila. Ten prostor připomínal trojcípou hvězdu a její hroty byly určeny někomu jinému. Komu? Na to si nedokázala vzpomenout a ani ji to moc netrápilo. Každý hrad má svou třináctou komnatu, tak proč ne ten její? Nebyla tam šťastná, ale kdo je úplně šťastný. Jenomže ona nebyla ani spokojená, a to byl velký problém. Kdo neví, co dokáže nuda, nepochopí, jak bylo princeznino nitro rozervané. Léta plynula a princezna chřadla. Stále častěji ulehala do kamenné postele vystlané měkou kůží, bořila svoje útlé tělo hlouběji do peřin a snila o tom, že až jednou zemře, nebude už sama. Když člověk umírá, vždycky je u toho přítomná i Smrt, nebo to tak není? Tuto otázku si kladla tolikrát, že už si na ni ani nedokázala odpovědět svou vlastní mystifikací. Jednou se ráno probudila a zaplavilo ji šarlatové světlo. Vznášelo se étericky místností, proudilo hradem a zahalilo všechno sklo do rudé mlhy. Vstala, příjemně překvapena tou změnou, a zvědavě vyhlédla z okna. Odněkud zdálky zaslechla slabý hlas. Protřela si oči a štípla se do ruky, aby se ujistila, že se jí to nezdá. A ten hlas se ozval znovu, tentokrát naléhavěji. Volal ji, prosil o pomoc. Princezna zpanikařila, protože nikdy nepřekročila pomyslnou hranici za hradbami hradu, ale zvědavost jí vlila do žil nové odhodlání. Přehodila přes sebe plášť z havraního peří a vyběhla, ne, skoro vyplula na imagnárním okřídleném koni, ven. Krajina byla tichá, ani vítr nefoukal, neproháněl se spálenými korunami stromů, jen potichu vyl, uvězněn někde mezi štíty hor. Šla za tím hlasem, stále blíž a blíž, dech se jí zrychloval očekáváním, kolena se třásla strachem a pěsti pevně sevřené, aby si dodala odvahu. Na chvíli se zastavila, když v dálce spatřila tři ženy. Svraštělé tváře zaprášené rudou jinovatkou vypadaly, jako by si je někdo opekl na rožni. Z rozpraskaných úst jim vytékaly kalné sliny, leptaly membránu sněhu a pod ní, jak se pomalu tavila, vykukovala černá zem.Princezna nikdy neviděla nic kromě sněhových plantáží, a tak se lekla a trochu couvla, sotva tak, aby se jí nohy zamotaly a upadla do sněhu. "Jen se neboj, a přistup blíž. Jsme tvoje sudičky, tvé dobré víly a přišly jsme tě vysvobodit z toho ledového sevření. Už jsi tu trpěla dost dlouho, to víš, měly jsme spoustu práce s nerozhodnými dušemi a nějak jsme na tebe zapomněly." Trochu rozpačitě se usmály a natáhly k ní povzbudivě ruce. Princezna zavrtěla hlavou, že nerozumí a pomalu se zvedla ze země. "Tak ty nevíš? Jak bys vlastně mohla, byla jsi tak maličká! Přišly jsme k tobě přisoudit ti krásu a slávu. Lásku chrabrého prince a uznání poddaných. Černou magií jsme zhmotnily tvé nejtajněší sny, zmuchlaly je do kuličky a řekly ti: kutálej si svůj sen! A tys měla tu kuličku hodit na zem, vrhnout jí proti nám a ona by se rozkutálela, rozvinula by tvůj sen jako koberec a pak bys po něm jen našlapovala, procházela léty, měkce, bez překážek a s každým krokem by se ten koberec za tebou zpátky roloval, nenávratně vinul, dokud by tě na samém konci nepohltil. Ale byla bys ŠŤASTNÁ. Rozumíš? Šťastná, že jsi po něm mohla našlapovat. A princezna si vzpomněla. Byly to víly osudu, které jí nabídly jen jedinou možnost. Rozhodnout během chvíle o tom, jakým směrem se bude její život ubírat. A to nebylo lehké. Byla moudré dítě, nechtěla, aby jí někdo určil osud už v počátcích. Proto jejich nabídku odmítla a poslala je pryč. Víly se tenkrát dost rozzuřily a uvrhly ji do ledového zámku, obehnaly ho temným sametem, protože přesně takhle měkký a neprůhledný je sebeklam a nechaly ji tam hnít, dokud nepřijde k rozumu. Vztek pulzoval jejím tělem, v povadlých koutcích rtů tepala nenávist, ale princezna nebyla hloupá, proto se ovládla a pozvala je k sobě do hradu. "Už jsem skoro zapomněla, jak to tady vypadá..." Povzdechla si jedna z vil, neboť tento hrad byl výtvorem princezniny dětské fantazie, té zvrácené, temné, když po nocích naslouchala všem podivným zvukům svého pokoje a ještě se bála tmy. Vlídně se na víly usmála a zavedla je do trojcípé komnaty. Už věděla, pro koho byla připravená. Zrcadla, která cestou míjely, byla nasměrována tak, aby jejich lom odhaloval obrazy z těch třech propojených koutů. Teď už pochopila, proč tam visí tak pevně fixovaná na stěnách, rámy poškrábané hroty nehtů, jak se je v zoufalství samé nad sebou pokoušela servat. Víly vstoupily do svých lóží a náhle se v nich setmělo. Mrtvolné ruce se vysoukaly z kovových rámů, vynořily se z kamenných podlah a ovinuly kolem jejich nohou. Nesmlouvavé hlasy šeptaly o vůni krve a břitvy ostrých nehtů sekaly a sekaly do jejich masa, trhaly křehkou kůži a drtily vnitřnosti, dokud nepřeťaly jejich poslední výkřiky. Princezna to všechno sledovala z bezpečné vzdálenosti, z malého sofa postaveného ve středu hvězdice a vesele se smála, tleskala šarlatovýma ručkama a vdechovala pro ni tak svěží vůni krve. Tušila, že jednou přijdou, musely přece přijít! Věděla, proč tu ty komnaty jsou a proč do nich nikdy nevkročila. Uvěznila v nich ve svých představách všechny oběti strašlivé války o její zemi, kterou kdysi rozpoutal sousední král. A jelikož i jemu stály sudičky u zrodu a předurčily osud vítěze, uspěl a zem dobil. Náhle si už dokázala asociovat šarlatovou sopku a pustou ledovou krajinu. Byla to její zmučená dětská duše, ve které ji sudičky uvěznily. Už věděla, proč tu čekala tak dlouho. Křik utichl a hradem se rozlilo hřejivé ticho. Proklouzla kolem roztrhaných těl a sesbírala jemná vlákna kůže a vlasů, zmuchlala je do kuličky a rozkutálela je před sebou. A ta vlákna začala doutnat, jak se divoce zmítala po kamenné zemi a třela se o sebe navzájem, vzduch se zavířil, zpopelavěl a úzký kužel kouře načrtl v každém z tisíců zrcadel jeden lidský osud přisouzený vílami. Pak uchopila obrovské kladivo, které sotva unesla a ta zrcadla rozbila, roztříštila na malinké kousky a střepy rozšlapala, a lidské osudy se pod jejíma nohama smísily a propojily. Vesele se při tom smála, protože věděla, že už v tom depresivním světě nebude sama. A šarlatová sopka chrlila další krev a navždy obarvila celou zem. |