Dílo #18023
Autor:Rony Rubinek
Druh:<žádný>
Kategorie:Próza/Pohádka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:07.07.2005 20:40
Počet návštěv:2150
Počet názorů:27
Hodnocení:11

KUTÁLEJ SI SVŮJ SEN

Princezna žila na černém hradě za sedmero řekami a sedmero horami, sedmero loukami a sedmero dny. Žila za branami času i prostoru, v jiné formě reality, v poslední zákrutě spirály našeho života. Její zámek se stkvěl honosností a originalitou, v této zemi nevídanou. Byl celý potažený černým sametem, opravdu sametem, a jeho nitro se svíjelo křižovatkami chodeb, které ani sama neznala. 

Všechny ústily v boku hradní zdi, kde čněla rozervaná ústa mrtvého kamene, která tam někdo vytesal ještě před věčností. 

 

 Zasněžená krajina zbrojila proti takovým, kteří chtěli do hradu vstoupit a rozkládala se v neprostupných ledových dunách, paže varovně vztyčené k horizontu, ukřižované k horským hřbetům. Občas cedila krev z jícnu nedaleké sopky. To se pak sníh zbarvil šarlatově, ale neroztál pod salvou lepkavého magmatu, neboť ten vychladl dřív, než ho podťal ledový dech větru.

 

Teď asi pochybujete o princeznině vkusu, ale kdyby se vám přece jenom podařilo vniknout do jejích komnat, žasli by jste nad její vynalézavostí. Byly protnuté jako kořeny stromů, prosklené dveře různých barev lámaly světlo do pozoruhodných úhlů a každý kousek nábytku byl odlitý ze skla a drahého kovu. Pokaždé, když se nebe rozzářilo, nebo naopak zatáhlo, ožily místnosti novou atmosférou, protože žádný soumrak ani východ slunce není stejný.

 

 

Princezna žila v zámku odmalička, sotva si mohla pamatovat, kdy ji tam uvrhly tři zlé sudičky. (Vlastně je pochybné, jestli byly ve skutečnosti zlé, protože izolovat princeznu od krutého, egoismem a masochismem poznamenaného světa bylo možná lepší, než jí zaklít třeba v žábu, kterou vysvobodí nějaký Honza odvedle a ona pak bude muset po zbytek života pást krávy na jeho statku).

 

Celé dny bloudila komnatami, dumala nad tím podivným místem a jedinou její společností, byl vlastní odraz ploužící se za ní po hranách nábytku, nebo číhající v rozlehlých zrcadlech zavěšených na zdech, které ji sledovaly tisícem vlastních očí. Jen jediné místo respektovala a nikdy na něj nevkročila. Ten prostor připomínal trojcípou hvězdu a její hroty byly určeny někomu jinému. Komu? Na to si nedokázala vzpomenout a ani ji to moc netrápilo. Každý hrad má svou třináctou komnatu, tak proč ne ten její?

 

Nebyla tam šťastná, ale kdo je úplně šťastný. Jenomže ona nebyla ani spokojená, a to byl velký problém. Kdo neví, co dokáže nuda, nepochopí, jak bylo princeznino nitro rozervané. Léta plynula a princezna chřadla. Stále častěji ulehala do kamenné postele vystlané měkou kůží, bořila svoje útlé tělo hlouběji do peřin a snila o tom, že až jednou zemře, nebude už sama. Když člověk umírá, vždycky je u toho přítomná i Smrt, nebo to tak není? Tuto otázku si kladla tolikrát, že už si na ni ani nedokázala odpovědět svou vlastní mystifikací.

 

Jednou se ráno probudila a zaplavilo ji šarlatové světlo. Vznášelo se étericky místností, proudilo hradem a zahalilo všechno sklo do rudé mlhy. Vstala, příjemně překvapena tou změnou, a zvědavě vyhlédla z okna. Odněkud zdálky zaslechla slabý hlas. Protřela si oči a štípla se do ruky, aby se ujistila, že se jí to nezdá. A ten hlas se ozval znovu, tentokrát naléhavěji. Volal ji, prosil o pomoc.

 

Princezna zpanikařila, protože nikdy nepřekročila pomyslnou hranici za hradbami hradu, ale zvědavost jí vlila do žil nové odhodlání. Přehodila přes sebe plášť z havraního peří a vyběhla, ne, skoro vyplula na imagnárním okřídleném koni, ven.

 

Krajina byla tichá, ani vítr nefoukal, neproháněl se spálenými korunami stromů, jen potichu vyl, uvězněn někde mezi štíty hor. Šla za tím hlasem, stále blíž a blíž, dech se jí zrychloval očekáváním, kolena se třásla strachem a pěsti pevně sevřené, aby si dodala odvahu.

 

Na chvíli se zastavila, když v dálce spatřila tři ženy. Svraštělé tváře zaprášené rudou jinovatkou vypadaly, jako by si je někdo opekl na rožni. Z rozpraskaných úst jim vytékaly kalné sliny, leptaly membránu sněhu a pod ní, jak se pomalu tavila, vykukovala černá zem.Princezna nikdy neviděla nic kromě sněhových plantáží, a tak se lekla a trochu couvla, sotva tak, aby se jí nohy zamotaly a upadla do sněhu.

 

"Jen se neboj, a přistup blíž. Jsme tvoje sudičky, tvé dobré víly a přišly jsme tě vysvobodit z toho ledového sevření. Už jsi tu trpěla dost dlouho, to víš, měly jsme spoustu práce s nerozhodnými dušemi a nějak jsme na tebe zapomněly." Trochu rozpačitě se usmály a natáhly k ní povzbudivě ruce.

 

Princezna zavrtěla hlavou, že nerozumí a pomalu se zvedla ze země.

"Tak ty nevíš? Jak bys vlastně mohla, byla jsi tak maličká! Přišly jsme k tobě přisoudit ti krásu a slávu. Lásku chrabrého prince a uznání poddaných. Černou magií jsme zhmotnily tvé nejtajněší sny, zmuchlaly je do kuličky a řekly ti: kutálej si svůj sen! A tys měla tu kuličku hodit na zem, vrhnout jí proti nám a ona by se rozkutálela, rozvinula by tvůj sen jako koberec a pak bys po něm jen našlapovala, procházela léty, měkce, bez překážek a s každým krokem by se ten koberec za tebou zpátky roloval, nenávratně vinul, dokud by tě na samém konci nepohltil. Ale byla bys ŠŤASTNÁ. Rozumíš? Šťastná, že jsi po něm mohla našlapovat.

 

A princezna si vzpomněla. Byly to víly osudu, které jí nabídly jen jedinou možnost. Rozhodnout během chvíle o tom, jakým směrem se bude její život ubírat. A to nebylo lehké. Byla moudré dítě, nechtěla, aby jí někdo určil osud už v počátcích. Proto jejich nabídku odmítla a poslala je pryč. Víly se tenkrát dost rozzuřily a uvrhly ji do ledového zámku, obehnaly ho temným sametem, protože přesně takhle měkký a neprůhledný je sebeklam a nechaly ji tam hnít, dokud nepřijde k rozumu.

 

Vztek pulzoval jejím tělem, v povadlých koutcích rtů tepala nenávist, ale princezna nebyla hloupá, proto se ovládla a pozvala je k sobě do hradu. "Už jsem skoro zapomněla, jak to tady vypadá..." Povzdechla si jedna z vil, neboť tento hrad byl výtvorem princezniny dětské fantazie, té zvrácené, temné, když po nocích naslouchala všem podivným zvukům svého pokoje a ještě se bála tmy.

 

Vlídně se na víly usmála a zavedla je do trojcípé komnaty. Už věděla, pro koho byla připravená. Zrcadla, která cestou míjely, byla nasměrována tak, aby jejich lom odhaloval obrazy z těch třech propojených koutů. Teď už pochopila, proč tam visí tak pevně fixovaná na stěnách, rámy poškrábané hroty nehtů, jak se je v zoufalství samé nad sebou pokoušela servat.

 

Víly vstoupily do svých lóží a náhle se v nich setmělo. Mrtvolné ruce se vysoukaly z kovových rámů, vynořily se z kamenných podlah a ovinuly kolem jejich nohou. Nesmlouvavé hlasy šeptaly o vůni krve a břitvy ostrých nehtů sekaly a sekaly do jejich masa, trhaly křehkou kůži a drtily vnitřnosti, dokud nepřeťaly jejich poslední výkřiky.

 

Princezna to všechno sledovala z bezpečné vzdálenosti, z malého sofa postaveného ve středu hvězdice a vesele se smála, tleskala šarlatovýma ručkama a vdechovala pro ni tak svěží vůni krve. Tušila, že jednou přijdou, musely přece přijít! Věděla, proč tu ty komnaty jsou a proč do nich nikdy nevkročila. Uvěznila v nich ve svých představách všechny oběti strašlivé války o její zemi, kterou kdysi rozpoutal sousední král. A jelikož i jemu stály sudičky u zrodu a předurčily osud vítěze, uspěl a zem dobil.

 

Náhle si už dokázala asociovat šarlatovou sopku a pustou ledovou krajinu. Byla to její zmučená dětská duše, ve které ji sudičky uvěznily. Už věděla, proč tu čekala tak dlouho.

Křik utichl a hradem se rozlilo hřejivé ticho. Proklouzla kolem roztrhaných těl a sesbírala jemná vlákna kůže a vlasů, zmuchlala je do kuličky a rozkutálela je před sebou. A ta vlákna začala doutnat, jak se divoce zmítala po kamenné zemi a třela se o sebe navzájem, vzduch se zavířil, zpopelavěl a úzký kužel kouře načrtl v každém z tisíců zrcadel jeden lidský osud přisouzený vílami.

 

Pak uchopila obrovské kladivo, které sotva unesla a ta zrcadla rozbila, roztříštila na malinké kousky a střepy rozšlapala, a lidské osudy se pod jejíma nohama smísily a propojily.

Vesele se při tom smála, protože věděla, že už v tom depresivním světě nebude sama.

 

A šarlatová sopka chrlila další krev a navždy obarvila celou zem. 

 

 

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Rony Rubinek', 07.07.2005 20:53.

Názory čtenářů
07.07.2005 21:03
Rony Rubinek
Jen tak, jako jestli jo, nebo né. Mam i horůrky. Vraždičky, masakříčky, ale jinak mi to klape, to zas jo, mrtvole vedle mého lůžka pravidelně čistím zuby.





(proč košer?)[/quote]
07.07.2005 21:11
jan-ek
Jen tak, jako jestli jo, nebo né. Mam i horůrky. Vraždičky, masakříčky, ale jinak mi to klape, to zas jo, mrtvole vedle mého lůžka pravidelně čistím zuby.


Jo to bylo na mě? Tak to se mi musí poslat avízko, když se mi něco chce.... :-))))

A vůbec, každá mrtvola je košer, pokud je zabita ve vhodný čas, na vhodném místě, vhodným člověkem a vhodným způsobem... :-)))
A koukej vrátit princeznu, ani sem jí nestihl dočíst... tak.
07.07.2005 21:14
aldebaran
Brutální pohádka na dobrou noc! Máš velkou představivost a ještě to dokážeš výborně podat. Co jinak? jen Tip!******************
07.07.2005 21:24
Rony Rubinek
Ď.
07.07.2005 21:26
Wopi
NZ
RSS
a RSČ
07.07.2005 21:32
Rony Rubinek
Wopi napsal(a):
NZ
RSS
a RSČ
Jako KSČ?
07.07.2005 21:34
Wopi
neeee

neni zač
rádo se stalo
a rádo se četlo
07.07.2005 21:34
Rony Rubinek
Konvalina napsal(a):
Mně se ze všeho nejvíc líbí ta zpochybňující závorka :-)))*
Já teď hledam kerá. Ale dík, i závorka potěší, hihi.
07.07.2005 22:52
Rony Rubinek
Konvalina napsal(a):
Rony Rubinek napsal(a):
Konvalina napsal(a):
Mně se ze všeho nejvíc líbí ta zpochybňující závorka :-)))*
Já teď hledam kerá. Ale dík, i závorka potěší, hihi.
Hned zezačátku, jak závorka zpochybňuje, jestli byly ty sudičky zlé, když ji odizolovaly od světa zdejšího a Honzy :-)))
To byly hrozně hodný sudičky! Právě!
07.07.2005 23:20
Pavla
nojo a co sloužící? kdo jí vařil a kde brala oblečení... bylo prokázáno, že samota má vliv na psychické zdraví, ta ho musela mít chudák pěkně narušený :)))

pár překlepů by se našlo, začátek mi přišel vyloženě expresionistický, trošku mě dobilo "dobil"
ale jinak nemám, co dodat*
07.07.2005 23:26
Humble
Bať bať - ze začátku mi některé barvité výrazy až moc připomínaly červenou knihovnu, pak se to odstrčilo a už to byla jízda :o)*
08.07.2005 08:04
Rony Rubinek
Jojo, já jsem něžná romantička, proto ta fuj červená knihovna, děkuju oběma.
08.07.2005 14:26
Humble
Já jsem ve své prostatě rovněž křehká romantická duše ;)
08.07.2005 20:37
johanna
tak nevím, docela mne to strhlo ale ten závěr mi nesedl
09.07.2005 07:05
Rony Rubinek
Wopi napsal(a):
neeee

neni zač
rádo se stalo
a rádo se četlo
johanna napsal(a):
tak nevím, docela mne to strhlo ale ten závěr mi nesedl
Wopi dík. Johanko tobě taky.
12.07.2005 22:45
romi
*
20.07.2005 16:26
Hester
nejni to špatný... tak od půlky to chytlo dobrej spád...

ale dobil je strašlivost a by jste zrovna tak...
24.07.2005 16:41
Rony Rubinek
romi napsal(a):
*
Hester napsal(a):
nejni to špatný... tak od půlky to chytlo dobrej spád...

ale dobil je strašlivost a by jste zrovna tak...
Dík a jo, souhlas, oprava bude.
20.09.2005 20:36
intouš od lopaty
skvělé, opravdu skvělé
26.09.2005 08:51
Rony Rubinek
intouš od lopaty napsal(a):
skvělé, opravdu skvělé
Děkuju, to jsem ráda. Já pohádky miluju:-))Ne, fakt jo, ale tahle je tak trochu psycho.
[ << ] [ < ]

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)