Pod svícnem čeká pěkně skryta.

Duše, ač mozkem trilobita,

přesto si hraje silou rezi

rozteklé časem do pavézy.

A meč se její silou třese,

dokud svět stínem

neprohne se.

Modlitbou, nehty, za své druhy

do písku pod stůl ryjem kruhy.

„Ty jsi náš palác, naše stoka.“

A oči zavřem doširoka…

Bít se či nebít… Bez otázky

strach z nebes pálí do stěn vrásky.

Tak jako peklo zemí pluje,

vítr si vzduchem poletuje.

A plamen svíčky svícnu nedá

nadechnout světlu od oběda.

Odleskem ve skle mizí cit…

„Proč hrotem život nehrotit?“