Červenec

    rozlil kuličky rtuti, zmáčené v bezmračné obloze jedli jsme sladkosti z přízemí lesa, rty modré, jazyk modrý, jako by snil utopenec o vodě a lesu se zdály borůvky, slunce lámalo teplotní rekordy, ztrouchnivělé kmeny, do sklenic jsme sbírali – den co den a brzy ráno – sladkosti z přízemí lesa, kde sny houstly ve dvou tělech, Sylvie měla hlad, a tak jsme šli domů, ale Jirka nešel, u Hadí chaty stál s rozporkou, číhal, i když tam žádná chata nestála, slunce bylo provazochodec, chodilo po hřbetech zmijí, mezi všemi jeho barvami byl Jirka, ze zubů tlačil jed, až jednou ho uštkla Zmije

    pitomá! křikla babi na Sylvii – to když se Sylvie vysmála Jirkovi, že ho nechce, a on odjel, ani se s babi nerozloučil, přitom nikdo nevěděl, jestli se vůbec vrátí, na plotně stál rybízový koláč – znovu byl červenec – , se Sylviíí jsme ten koláč jedli, i když byl vlastně pro Jirku, do toho přišla babi 'Ty zmije pitomá!' zakřičela, díval jsem se na obrázek dědy vedle dveří a na chvíli věřil mámě, která kdysi říkala: 'To ona ho tak trochu zabila' , ale babi po chvíli odešla a se Sylvií jsme Osaměli

    za městem, kde kde země byla prodřená, kde kolena kopců nakrčil – jakýsi prvohorní obor, Jirka a Sylvie: maličcí z výšky dvou myšlenek, které se vznesly nad jejich hlavy: Sylviina v sojčím peří, Jirkova: holub šedivák, Sylvie se smála, výbuch smíchu ji trhal ve rtech, Jirka rudnul, pod tváří krvácel, ona: odchází, on: stojí a zapouští kořen, on: po kořeni prázdné místo, to zeje, bude – Bez výplně

    vykuchám rádio, vyjmu cívky – útlé hádky: vnitřnosti prvního polibku, reproduktor, tranzistory – vše neústrojné, co hudbu znovu nerozdýchá, roztřídím prošlé dopisy – budou jak omítka odprýsklá od hlasu – vysídleného, zbořeného, Jako by nikdy nebyl

    červenec modrých jazyků,
zmijí a Jednou

    našli jsme na půdě kočičí pelech:
koťata s nárokem na místo v prostoru menším než
                           polínko anebo ryba,
snad Jirka do sudu dělohu dušení
zanořil, že Sylvie plakala – jazyk modrý:

Sylvie v slzách topená,
Jirka jdoucí po břehu: Netečný

    čas nebyl, když jsme se líbali,
na stole krvácel rybízový koláč a nůž byl o krev Raněný

    ret se mu ve tváři zapříčil, když odcházel jako naposledy – Beze slov

    Sylviin smích – –