A mým nitrem otřásala autodestrukce. Ale vůbec mi to nevadilo, protože jsem byl něžný. Ke všem lidem kolem sebe se chovám vlastně strašně něžně. Tak třeba jsem nedávno potkal takového Karla. Šel po ulici a měl síťovku. A v té síťovce, věřte nebo ne, byl kapr. A dělal takové ty známé triky s ústy. Udiveně se před ním zastavuji a povídám:
,,Nazdar člověče, co to prosím vás nesete v té proděravělé tašce? Není to náhodou nějaký živočich?“
Hodně se bojím o život. Nemám rád, když někdo nebo něco přede mnou umírá. Hnusí se mi to, a proto tomu raději zabráním. Jenomže ten Karel by nezastavitelný. Našpulil své tlusté rty a zaševelil přes ně:
,,Jsi příliš hubený na to, abych ti odpověděl.“
Ještě štěstí, že jsme se osobně neznali. Jinak bych ho musel vzít železnou tyčí po hlavě. Takhle jsem jen na něj blahosklonně pohlédl. A protože se nerad dotýkám lidí, tak jsem ho ani nepohladil. Bylo na něm vidět, že ho to ranilo. Protože šel pyšně dál. Nos mu trčel vzhůru k nebi a jeho zadeček vypadal roztomile. Něžně jsem se na něj zahleděl a vykřikl za jeho pozadím vděčně:
,,Pozdravuj svoji dceru Andreu.“
‘Nemám dceru,’ řekl si pro sebe Karel a vracel se do svého bytu, kde bydlel s obrovskou želvou. Ta želva měla nevídané rozměry. Ležela na stole v lavoru s mokrou vodou a čvachtala se. Vůbec ji nevadilo, že její další pohyb je naprosto vyloučen. Bude tam takhle ležet až do smrti. Karel je mrtvý už 25 let a želva stále žije. Tak taková byla ta Karlova želva. A Karel byl na ni tuze hrdý. Ještě štěstí, že jsem to nevěděl. Jinak bych se snad asi v mdlobách svezl na lavičku v parku. A v takovém parku je spousta exhibicionistů. Poletují sem a tam mezi stromy. Jsou zcela přirozeně nazí a jen s pršipláštěm. Ukazují si vzájemně ty své pindíky a hlasitě se tomu smějí. Vypadají jako nějaké hravé rozporuplné děti na pokraji do senilního zhroucení. A proto jsem se té lavičky vyvaroval. Odpajdal jsem jenom o kousek dál. Kde jsem se odpočatě opřel jednou rukou o plech popelnice.
Ani jsem si nevšiml, že tam vedle ní sedí socka. Je to obrovská běloška s černou tváří od sazí. Je nahá, ale tváří se sympaticky. Její naducané líce jsou nadopovány kolomazem. A v očích se válí kvanta hnisu. Vypadá úplně jako nějaká nakažená holka s hodně hloupým osudem. Měla vzdušné zámky a skončila na ulici. Zhrzeně se na mě směje. A nemravně svírá poloprázdnou a rozmačkanou láhev okeny. Vypadá jako nějaká svěží americká kráska. Ale šel z ní takový strach, že jsem si řekl:
,,Kurva.“
A šel jsem raději dál. Jako obvykle zvítězila něha. A mě to uspokojovalo. Když jsem vyšel z parku, ocitl jsem se na silnici. A v té silnici zastavilo auto, z kterého vystoupil řidič. Zavrzal plechovými dveřmi. Narovnal si kalhoty a z kapsy saka vytáhl krabičku cigaret. Jednu z nich si vzal a začal se ke mně přibližovat. Pojal mě pocit zvláštní odevzdanosti osudu a spříznění. Byl jsem na to vážně pyšný, že ke mně jde. Byl jsem dokonce v tak dobrém rozmaru. Že bych si nechal klidně vytrhnout i chlup z hrudi. Ale on se mě jen namísto toho slušně zeptal:
,,Pane, nemáte mi připálit?“
Usmíval jsem se na něj. Tím získal patrně větší sebedůvěru a přistoupil ke mně ještě blíž a udeřil mě do žaludku pěstí. Což se dalo samozřejmě předpokládat. Vykryl jsem to levým hákem a dal jsem mu ránu zespodu do čelisti Pak jsem však spatřil samoobsluhu a dostal až neuvěřitelnou chuť na rohlík. Podal jsem proto docela nenuceně tomu automobilovému řidiči zapalovač. A omluvil se těmito slovy:
,,Promiňte, ale du se najíst.“
A taky jsem šel. Protože jsem měl v kapse ještě celých pět korun. A byl jsem velmi něžný. Na sobě jsem měl červené kalhoty. Do ošlehané tváře mi svítilo Slunko. A uši jsem měl jako nějaké dva velké lopuchy. Byly zelené, ale naštěstí jsem měl brýle s tenkými kovovými obroučkami. Šel jsem svižně. Skoro jako kdybych byl mladý, třicetiletý muž bez chimér, ale zato s jasnou vizí suchého rohlíku.
1. května 2005
Petr Měrka